Ministr zahraničí Petr Macinka se postaral o další pořádný rozruch. Tentokrát svými výroky o ženském hokeji, které považuji za naprosto nepřijatelné. V době, kdy se společnost snaží bourat předsudky a podporovat ženy i v tradičně mužských sportech, přišel člověk v jedné z nejvyšších státních funkcí s označením, které bych čekala spíše v zapadlé hospodě než z úst šéfa české diplomacie. Přesto mu jednu věc musím přiznat k dobru. Dokázal se veřejně omluvit.

Petr Macinka má zjevně talent na výroky, které dokážou během několika okamžiků rozpoutat pořádnou bouři. Jenže tentokrát podle mého názoru překročil hranici, za kterou už není prostor pro žádné úsměvné vysvětlování. V nedělní Partii na CNN Prima News označil hokej za mužský sport a při debatě o případné účasti ruských hráček na mistrovství světa do 18 let prohlásil, že feministky budou muset přežít turnaj „bez ruských mužatek“. A já si při těch slovech říkala jediné. Opravdu tohle v roce 2026 vypustil z úst ministr zahraničí?

Aby bylo jasno, vůbec mi nejde o to, že se Macinka vymezil proti účasti ruských sportovkyň. To je samostatná otázka, o které se dá legitimně diskutovat. Jenže nesouhlas s účastí ruského týmu přece není důvodem k tomu, aby někdo urážel ženy kvůli tomu, jak vypadají nebo jakému sportu se věnují. A už vůbec ne člověk, jehož úkolem je reprezentovat Českou republiku.

Ministr si může myslet cokoli. Nemusí ale všechno říkat

Nežijeme ve světě, kde by všichni museli zastávat stejné názory. Macinka má samozřejmě právo myslet si o ženském hokeji, feminismu nebo čemkoli jiném, co uzná za vhodné. Jenže mezi soukromým názorem a veřejným vystupováním ministra zahraničí je propastný rozdíl.

Od člověka v takové funkci očekávám určitou míru soudnosti. Nemusí být dokonalý, nemusí se zavděčit všem a rozhodně nemusí vážit každé slovo tak, aby náhodou nikoho neurazil. Měl by ale poznat okamžik, kdy už nejde o politickou provokaci, nýbrž o obyčejnou neúctu. A přesně to se podle mě stalo.

Dlouhé roky se snažíme bourat stereotypy, podle kterých některé sporty patří mužům a jiné ženám. Mluvíme o rovných příležitostech, o respektu a o tom, že sportovní výkon by se měl hodnotit podle schopností, nikoli podle pohlaví. Pak ale přijde ministr zahraničí a jednou poznámkou jako by nás vrátil o několik desetiletí zpátky.

Co si z toho má odnést malá holka, která právě začala hrát hokej? Že si vybrala špatný sport? Že pokud bude dostatečně tvrdá, silná a úspěšná, zaslouží si posměch? Ne. Tohle prostě není v pořádku.

Českým hokejistkám se dostalo zastání. A právem

Macinkova slova nezůstala bez odezvy. Proti jeho vyjádření se ohradily samotné české hokejistky, ale také další sportovci a politici. Jak informovala Česká televize, kritika zazněla napříč sportovním prostředím i politickou scénou. A já se vůbec nedivím.

Ženský hokej není žádná podřadná verze toho mužského. Jsou za ním roky dřiny, odříkání, tréninků a obrovského nasazení. Sportovkyně nemusí nikomu dokazovat, že mají právo stát na ledě. A už vůbec by neměly poslouchat podobné poznámky od lidí, kteří zastávají nejvyšší státní funkce.

Právě proto mi Macinkův výrok připadá tak nešťastný. Nejde totiž jen o jedno slovo. Jde o přístup, který takové označení představuje. O přesvědčení, že žena v tvrdém sportu je něčím nepatřičným, případně vhodným terčem posměchu. A to je podle mě skutečné dno.

Jednu věc ale Macinkovi přiznat musím

Přesto nechci, aby tahle glosa byla jen dalším textem, který Macinku od začátku do konce cupuje. Protože ačkoli jeho výrok považuji za naprosto nepřijatelný, následně udělal něco, co se v české politice bohužel stále nepovažuje za samozřejmost. Omluvil se.

V pondělí po jednání vlády veřejně uznal, že jeho slova byla velmi nevhodná. Přiznal, že ho celá situace mrzí, a uvedl, že telefonoval s generální manažerkou českého ženského hokejového týmu, aby se jejím prostřednictvím hráčkám omluvil. Dokonce sám použil hokejové přirovnání a uznal, že si vstřelil vlastní gól. A za tohle mu uznání patří.

Mohl totiž udělat to, co už jsme u politiků tolikrát viděli. Mohl se dál vymlouvat, tvrdit, že ho všichni špatně pochopili, nebo celou záležitost přejít s tím, že se kolem jednoho výroku zbytečně dělá hysterie. Ostatně právě o hysterii mluvil ještě v neděli. Nakonec ale zvolil jinou cestu. Přiznal chybu a veřejně se za ni omluvil.

Samozřejmě to neznamená, že se jeho původní slova najednou stala přijatelnými. Nestala. A omluva také automaticky nevymaže jejich dopad. Jenže schopnost uznat vlastní přešlap je něco, co bychom měli dokázat ocenit i u politika, s nímž zásadně nesouhlasíme.

Omluva není slabost. Slabost je nepřiznat chybu

Na celé kauze mě vlastně nejvíc zarážejí dvě věci. Tou první je, že vůbec musíme v roce 2026 vysvětlovat, proč je podobné označování sportovkyň nevhodné. Tou druhou je, jak neobvyklé nám stále připadá, když politik jednoduše řekne, že něco pokazil. Petr Macinka to tentokrát pokazil opravdu hodně. A jako ministr zahraničí by měl být první, kdo si uvědomuje, jakou váhu mají jeho veřejná slova.

Zároveň ale ukázal, že i po pořádném přešlapu existuje cesta, jak se k celé věci postavit alespoň trochu důstojně. Za svůj výrok si zaslouží ostrou kritiku. Za omluvu si zaslouží uznání. A jedno rozhodně nevylučuje druhé. Protože skutečná síla politika podle mě nespočívá v tom, že nikdy neustoupí. Spočívá také v tom, že dokáže přiznat, když přestřelil. A teď už jen doufejme, že si z toho Petr Macinka něco odnese. Nejen pro příští televizní debatu, ale především pro výkon funkce, kterou zastává.