Severské kriminálky miluju. Jejich ponurou atmosféru, psychologicky propracované postavy i příběhy, ve kterých není nic takové, jak se na první pohled zdá. Když jsem proto na Netflixu narazil na šestidílnou minisérii Pod skleněnou kupolí, měl jsem poměrně vysoká očekávání. A musím přiznat, že z devadesáti procent byla naplněna. Tvůrci totiž předvedli něco, co u detektivek oceňuji snad nejvíc. Dokázali si se mnou dokonale pohrát.

Na severských kriminálkách mě vždycky fascinovalo, jak dokážou i z relativně obyčejného prostředí vytvořit místo, kde člověk začne podezírat úplně každého. Stačí odlehlé městečko, několik podivných postav a tajemství, které se dlouhé roky nikomu nepodařilo rozluštit. Přesně na těchto základech stojí i švédská minisérie Pod skleněnou kupolí, za jejímž scénářem stojí známá autorka detektivních románů Camilla Läckberg.

A už od prvního dílu jsem věděl, že tohle bude něco pro mě. Příběh má spád, nikde zbytečně nepřešlapuje a především vás okamžitě vtáhne do minulosti hlavní hrdinky Lejly. Ta byla jako malá unesena a vězněna v proskleném prostoru, který se stal symbolem jejího největšího životního traumatu. Po letech se vrací do městečka, kde vyrůstala. Jenže místo klidného návratu ji čeká další tragédie. Její kamarádka Louise je nalezena mrtvá a její malá dcera Alicia beze stopy zmizí. A právě tady začíná hra, kterou jsem si nesmírně užíval.

Trauma, které nikdy nezmizelo

Velmi se mi líbilo, jak tvůrci postupně odkrývají Lejlinu minulost. Nedostaneme všechno naservírované hned na začátku. Naopak. Jednotlivé vzpomínky, útržky a náznaky do sebe zapadají jako dílky skládačky. Postupně zjišťujeme, co se jí v dětství stalo, jaké následky si z únosu odnesla a především jak hluboce ji tato zkušenost poznamenala.

Lejla není klasickou neohroženou vyšetřovatelkou, která si zachovává chladnou hlavu za každé situace. Je to žena, jejíž minulost se neustále vrací. A zmizení malé Alicie v ní otevírá rány, které se nikdy pořádně nezahojily. Právě proto jsem dokázal pochopit její obrovské odhodlání dívku najít. Nejde totiž jen o další policejní případ. Lejla v Alicii do určité míry vidí samu sebe. Dítě, které někdo připravil o bezpečí, svobodu a možnost prožít obyčejné dětství. A tohle propojení minulosti se současností podle mě funguje výborně.

Podezřelý číslo jedna. A první velká hra s divákem

Jednou z věcí, které na dobrých detektivkách miluju, je možnost vytvářet si vlastní teorie. Sledovat chování jednotlivých postav, všímat si drobných nesrovnalostí a postupně si sestavovat seznam podezřelých. A tady jsem si opravdu přišel na své. Když se Lejla začala sbližovat s Danielem Frickem, okamžitě jsem měl pocit, že na něm něco nesedí.

Nedokázal jsem přesně říct co. Něco v jeho chování mi ale připadalo zvláštní. Jako by se až příliš ochotně zapojoval do událostí kolem pátrání a zároveň si pečlivě hlídal, co o sobě prozradí. A moje podezření se skutečně potvrdilo. Jenže místo uspokojení jsem začal být skeptický. Říkal jsem si totiž, že takhle jednoduché to přece být nemůže. Že přece není možné, aby nám tvůrci odhalili hlavního padoucha tak snadno. A měl jsem pravdu. Právě v tu chvíli jsem si začal uvědomovat, jak chytře je celý příběh vystavěný.

Tomas mi neseděl od samého začátku

Dalším člověkem, kterého jsem si velmi rychle zařadil mezi podezřelé, byl policejní vyšetřovatel Tomas. A opět jsem nedokázal přesně pojmenovat proč. Jeho chování mi připadalo zvláštní. Měl jsem pocit, že některé skutečnosti záměrně přehlíží, jiné bagatelizuje a občas reaguje způsobem, který mi k jeho postavení vůbec neseděl.

Jako by věděl mnohem víc, než byl ochotný přiznat. A tak jsem si ho v duchu zařadil do pomyslné kolonky podezřelých. Jenže čím více se příběh blížil k závěru, tím intenzivněji jsem přemýšlel, jestli mě tvůrci opět nevedou úplně špatným směrem. A přesně to se nakonec ukázalo.

Finále, při kterém mi všechno docvaklo

Teď se dostávám k tomu, co na celé minisérii oceňuji nejvíc. Závěrečné odhalení. Nebudu přímo prozrazovat, kdo za vším stojí, protože bych tím případným divákům vzal jeden z nejlepších momentů celého seriálu. Ale řeknu jediné. Když se ukázalo, kdo je skutečným pachatelem, na chvíli jsem zůstal naprosto zaskočený. A pak mi to docvaklo.

Všechny ty drobné náznaky. Zvláštní chování jednotlivých postav. Podezření, která se postupně přesouvala z jednoho člověka na druhého. Najednou mi došlo, že si se mnou tvůrci celou dobu hráli. A co je ještě lepší, dovedli mě přesně tam, kam chtěli. Nejdříve mě přiměli podezírat jednu postavu. Potom druhou. A zatímco jsem se soustředil na jejich chování, skutečné nebezpečí jsem prakticky přehlížel.

Právě takhle má podle mě fungovat dobrá kriminálka. Nejde jen o to, aby vás závěrečné odhalení překvapilo. Musí také dávat zpětně smysl. A tady jsem měl pocit, že jednotlivé dílky konečně zapadly na své místo.

Přesto mi něco chybělo

Abych ale jen nechválil, dvě věci bych minisérii přece jen vytkl. Tou první je samotný závěr. Po šesti epizodách, během nichž se postupně buduje napětí a odkrývá složitá minulost hlavní hrdinky, jsem očekával trochu velkolepější rozuzlení. Ne nutně akčnější. Spíše propracovanější. Chtěl jsem dostat více prostoru na vstřebání odhalené pravdy. Na pochopení motivace pachatele, jednotlivých souvislostí a především následků, které takové zjištění musí pro Lejlu mít.

Místo toho jsem měl pocit, že se všechno odehrálo až příliš rychle. Jako by tvůrci dokonale připravili cestu k cíli, ale ve chvíli, kdy do něj konečně dorazili, už neměli dostatek času si samotné finále pořádně vychutnat. Druhou výtkou je nedostatek scén z Lejlina věznění. Ano, možná to bude znít trochu morbidně, ale od severských kriminálek očekávám určitou drsnost.

A nemyslím tím samoúčelné násilí nebo zbytečně explicitní záběry. Spíše psychologickou syrovost. Nepříjemné detaily, které člověku umožní ještě intenzivněji pochopit, čím si oběť prošla a proč ji její minulost tolik poznamenala. Právě více střípků z Lejlina dětství by podle mě mohlo dodat celému příběhu ještě větší hloubku. Protože její trauma je jedním z hlavních pilířů seriálu, zasloužilo by si podle mě o něco více prostoru.

BezFiltru doporučuje. A tentokrát opravdu rád

I přes zmíněné výhrady ale musím říct, že mě Pod skleněnou kupolí velmi příjemně překvapilo. Má všechno, co od severské kriminálky očekávám. Ponurou atmosféru, komplikovanou hlavní hrdinku, děsivé tajemství z minulosti a především vyšetřování, během kterého se podezření neustále přesouvá z jedné postavy na druhou. A co je nejdůležitější, dokáže diváka přimět přemýšlet.

Nesledoval jsem jen příběh, ale aktivně jsem se snažil přijít na to, kdo za vším stojí. Vytvářel jsem si vlastní teorie, podezíral jednotlivé postavy a postupně měnil názor. A nakonec jsem zjistil, že jsem tvůrcům skočil přesně na to, na co chtěli. Možná bych ocenil o něco drsnější zpracování minulosti hlavní hrdinky a především pomalejší, propracovanější finále. Ale za tu dokonale promyšlenou hru s divákem jsem ochotný leccos odpustit.

Pod skleněnou kupolí proto za BezFiltru doporučuji. A pokud stejně jako já milujete severské kriminálky, u kterých si až do poslední chvíle myslíte, že znáte pachatele, rozhodně mu dejte šanci.

Moje hodnocení: 9/10.