Dovolená v Českém ráji: Filmová katastrofa, kterou nezachránily ani krásné kulisy

Film Dovolená v Českém ráji mě zaujal úplnou náhodou. Narazila jsem na něj na Oneplay, a protože jsem o něm předtím vůbec neslyšela, rozhodla jsem se mu dát šanci. Podle názvu jsem očekávala příjemnou českou letní komedii, u které si člověk odpočine. Jenže více jsem se snad splést nemohla. Devadesát minut se postupně proměnilo v čekání na něco, co nakonec vůbec nepřišlo.

Přiznám se, že jsem k filmu Dovolená v Českém ráji přistupovala bez jakýchkoliv předsudků. Nečetla jsem recenze, neviděla trailer a vlastně ani netušila, kdo v něm hraje. Prostě jsem na něj narazila při procházení nabídky Oneplay a řekla si, proč ne. Český ráj mám spojený s krásnou přírodou, létem a pohodou, takže jsem očekávala něco na způsob oddechové rodinné komedie.

Už po několika minutách mi ale bylo jasné, že jsem se spletla. Nevadilo mi to. Naopak jsem byla zvědavá, kam se příběh vydá. Jenže čím déle jsem sledovala osudy rodiny Svobodových, tím častěji jsem si pokládala jedinou otázku: Kdy už se to konečně rozjede? Až do určité chvíle jsem věřila, že film má nějaké překvapení v rukávu. Že všechny ty zvláštní, místy absurdní scény nakonec dostanou smysl. Téhle naděje jsem se definitivně zbavila ve chvíli, kdy postava Adama Mišíka spadne z Trosek.

Tehdy jsem pochopila, že se zřejmě žádného velkého obratu nedočkám.

Dobrý námět, který zůstal někde v lese

Abych filmu jen nekřivdila, jeho základní myšlenka vůbec není špatná. Manželé Milan a Týna procházejí krizí. Zatímco Milan touží po přírodě a dobrodružství, Týna by raději odpočívala u moře. Místo toho ale společně s dětmi skončí v kempu v Českém ráji, kde se jejich dlouhodobé neshody začnou naplno projevovat.

Milan, kterého hraje Tomáš Jeřábek, se nakonec od rodiny vzdálí a vydá se na zvláštní putování přírodou. Týna v podání Magdalény Borové mezitím zůstává s dětmi, které vlastně ani pořádně nechápou, co se mezi jejich rodiči odehrává.

Rozumím tomu, o co se režisér a scenárista Adam Koloman Rybanský pokoušel. Vidím v tom jakési dantovské bloudění houštinou, které může symbolizovat Milanovu vnitřní krizi. Člověka, jenž se ztratil nejen v lese, ale především ve vlastním životě. Stejně tak chápu pohled dětí, které se ocitají uprostřed rodičovského konfliktu, aniž by mu dokázaly porozumět.

Jenže právě tady podle mě film selhává. Místo abychom se více ponořili do Milanových myšlenek, pochopili jeho frustraci a postupně sledovali nějaký vnitřní vývoj, dostáváme sérii podivných situací, které často nikam nevedou. A to je obrovská škoda. Protože právě psychologická rovina mohla z poměrně jednoduchého příběhu udělat něco mnohem zajímavějšího.

Hořící stan a scény, které nedávají smysl

Jednou z věcí, které mě během sledování vyloženě iritovaly, byla scéna s plynovou bombou a hořícím stanem. Možná jsem příliš velký detailista, ale zkrátka mi nedávalo smysl, jak může plynová bomba doletět až do stanu, ten začne hořet, zatímco okolní tráva zůstává prakticky nedotčená.

Samozřejmě chápu, že ve filmu nemusí být všechno dokonale realistické. Jenže pokud má být určitá situace dramatická, měla by alespoň trochu odpovídat fyzikální logice. Tady na mě působila spíše jako uměle vytvořený moment, který měl příběh někam posunout. A podobných situací jsem během sledování zaznamenala více.

Třeba scéna s líbáním Týny. Další moment, který mohl mít určitý význam pro vykreslení jejího manželství, emocí nebo vnitřního zmatku. Jenže místo toho na mě působil jako nedotažená epizoda, kterou tvůrci načali a pak vlastně nevěděli, co s ní. Přitom právě tyto okamžiky mohly dát postavám hloubku. Ukázat, co jim ve vztahu chybí, proč jsou nešťastné a zda vůbec existuje cesta zpět. Jenže film jako by se neustále něčeho dotýkal, ale nikdy se neodvážil jít skutečně pod povrch.

Rytíř? V tu chvíli už jsem opravdu nevěděla, na co se dívám

Samostatnou kapitolou je pro mě dějová linka s rytířem. Tady už jsem si skutečně říkala, na co se to sakra koukám. Chápu, že tvůrci chtěli pracovat s absurditou, symbolikou a možná i určitou pohádkovostí Českého ráje. Jenže existuje rozdíl mezi promyšleným absurdním humorem a situacemi, které působí, jako by se do filmu zatoulaly z úplně jiného scénáře.

A přesně tak jsem rytířskou linku vnímala. Ne že bych měla něco proti experimentům nebo netradičnímu vyprávění. Naopak. Pokud má film odvahu vystoupit ze zajetých kolejí, většinou to oceňuji. Musí ale existovat nějaká vnitřní logika, která jednotlivé motivy propojuje. Tady jsem ji bohužel nenašla. Místo postupně gradujícího příběhu jsem sledovala zvláštní směs manželského dramatu, rodinné komedie a absurdních výjevů, které se podle mě nikdy nepodařilo spojit v přesvědčivý celek.

Režisér chtěl vzdát hold přírodě. Jenže krásné kulisy nestačí

Zajímavé je, že samotný režisér v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětloval, že jednou z hlavních inspirací byla právě česká příroda. „Naše krásná česká příroda, protože i scénář věnuji české přírodě, celý příběh se odehrává v Českém ráji, v jeho lesích, mezi skalami, v kempu. Toto je taková pocta,“ uvedl Adam Koloman Rybanský. A právě příroda je jednou z mála věcí, které filmu nemohu upřít.

Český ráj je nádherný a prostředí skal, lesů a Trosek má samo o sobě obrovský filmový potenciál. Jenže ani sebekrásnější kulisy nezachrání příběh, který podle mě nedokáže udržet divákovu pozornost. Možná právě proto mě výsledek tolik mrzel. Základní myšlenka manželské krize zasazené do prostředí, kde se člověk může doslova i obrazně ztratit, mi totiž připadá velmi dobrá. O to větší škoda, že se s ní podle mě nepracovalo důsledněji.

Dokoukala jsem. Ale jen díky přetáčení

Nejhorší na celém filmu pro mě nebylo ani to, že mě nerozesmál. Koneckonců už během prvních minut jsem pochopila, že nepůjde o klasickou letní komedii. Mnohem víc mi vadilo, že mě nedokázal skutečně vtáhnout ani do svého vážnějšího tématu. Chtěla jsem pochopit Milana. Chtěla jsem rozumět Týně. Chtěla jsem sledovat, jak se jejich vztah postupně rozpadá, případně znovu skládá. A především jsem chtěla mít pocit, že jednotlivé scény někam směřují.

Místo toho jsem stále častěji sahala po možnosti přetáčení. Nakonec jsem film dokoukala prakticky jen ze zvědavosti, jak to celé dopadne. Ne proto, že bych byla napjatá nebo citově zainteresovaná. Spíše jsem chtěla vědět, zda mi závěr konečně nabídne nějaké vysvětlení, které všechny ty zvláštní momenty propojí.

Nestalo se. A tak jsem zůstala s pocitem promarněné příležitosti. Dovolená v Českém ráji mohla být zajímavou tragikomedií o manželské krizi, ztrátě životního směru a dětech, které nedobrovolně nesou následky problémů dospělých. Místo toho jsem dostala film, který na mě působil nedotaženě, místy nelogicky a především únavně. Možná jsem jen nepřistoupila na jeho specifický humor a symboliku. Možná v něm jiní diváci najdou mnohem víc než já.

Ale za sebe mohu říct jediné: Do Českého ráje se ráda vrátím. K tomuhle filmu už rozhodně ne.