Jsou seriály, které dokoukáte, vypnete televizi a za pár minut už přemýšlíte nad něčím úplně jiným. A pak jsou takové, které vás donutí ještě chvíli sedět, vstřebávat poslední scény a v duchu si říkat, že přesně takhle to mělo skončit. Právě takový pocit ve mně zanechalo finále seriálu Na tělo. Režisér Jan Hřebejk a scenáristka Martina Formanová předvedli závěr, který mě naprosto odzbrojil.

Přiznávám, že jsem během posledního dílu několikrát nestačila zírat. Ne proto, že by se scenáristé snažili za každou cenu šokovat, ale kvůli tomu, s jakou lehkostí dokázali propojit bolest, smutek, absurdní životní situace a nakonec i obyčejné lidské štěstí. Zatímco některé seriály se ve finále zamotají do vlastních dějových linek, Na tělo podle mě dokázalo pravý opak. Všechno, co jsme s jednotlivými postavami prožívali, najednou začalo dávat mnohem hlubší smysl.

A především přišlo poselství, které mi zůstalo v hlavě ještě dlouho po skončení závěrečných titulků.

Život není pohádka. A právě proto může být krásný

Na posledním dílu mě fascinovalo, že se vůbec nesnažil předstírat, že život je spravedlivý a všechno vždycky dobře dopadne. Naopak. Některé okamžiky byly až nepříjemně skutečné. Jednou z nejsilnějších dějových linek pro mě byla péče o nemocného otce v podání Jiřího Schmitzera. Člověk najednou sleduje situaci, kdy se role v rodině obracejí. Z dítěte se stává ten, kdo musí pečovat, rozhodovat a nést odpovědnost. A přitom se vyrovnávat s tím, že rodič, kterého celý život znal, už není tím samým člověkem.

Právě podobné momenty ukazují, jak málo někdy stačí, aby se nám život obrátil vzhůru nohama. Žádná velká katastrofa, žádné filmové drama. Jen nemoc, stáří a každodenní realita, kterou si nikdo dobrovolně nevybere. Stejně bolestně na mě zapůsobilo úmrtí svérázného „inženýra“ v podání Bolka Polívky. Postavy, která do příběhu vnášela osobitou energii, ale jejíž osud nakonec připomněl něco, před čím nikdo z nás neuteče. A přesto jsem z finále neodcházela s pocitem beznaděje. Právě naopak.

Zkrachovalý boháč našel štěstí v tramvaji

Snad nejkrásnějším symbolem celého seriálu se pro mě stal Adrian Brož v podání Slávka Horáka. Muž, který byl zvyklý na peníze, luxus a životní úroveň, o níž si většina lidí může nechat jen zdát. Jenže pak o své jistoty přišel. A kde nakonec našel štěstí? V obyčejné jízdě tramvají číslo sedmnáct. A v lásce se Soňou, kterou ztvárnila Aneta Vignerová.

Právě tahle zdánlivě banální situace mi připadala naprosto geniální. Člověk se celý život žene za penězi, úspěchem, uznáním a věcmi, o nichž si myslí, že ho udělají šťastným. A pak přijde okamžik, kdy o to všechno přijde, a zjistí, že ke štěstí vlastně potřebuje úplně něco jiného. Třeba někoho, kdo vedle něj sedí v tramvaji.

A podobně krásný kontrast přinesl i osud věčného smolaře, který se naopak dočkal luxusu a zcela nové životní kapitoly. Jako by nám scenáristé chtěli připomenout, že nic není definitivní. Ani bohatství, ani neúspěch, ani životní role, do kterých jsme se postupně sami uzavřeli.

Strasti nás učí vážit si maličkostí

Právě v tom podle mě spočívá největší síla celého finále. Štěstí totiž nemusí přijít navzdory všemu zlému, co nás potkalo. Někdy ho dokážeme skutečně ocenit až díky tomu, čím jsme si prošli. Dokud máme všechno, bereme spoustu věcí jako samozřejmost. Zdraví rodičů, společné večeře, obyčejné rozhovory, možnost někam vyrazit nebo jen bezstarostně strávit odpoledne. Teprve když o některou z těchto jistot přijdeme, pochopíme, jak obrovskou hodnotu měla.

A právě to se podle mě podařilo seriálu Na tělo zachytit s mimořádnou přesností. Nesnažil se nám namluvit, že každý problém má jednoduché řešení. Že každá nemoc skončí uzdravením, každý vztah šťastnou svatbou a každý neúspěch velkolepým návratem. Ukázal ale, že i uprostřed těch nejtěžších životních období existují okamžiky, kvůli kterým stojí za to pokračovat.

Že člověk může současně truchlit i milovat. Bát se budoucnosti a přitom se těšit na zítřek. Přijít o všechno, co považoval za důležité, a přesto zjistit, že mu vlastně nic podstatného nechybí.

Finále, které nepotřebovalo laciný šok

Na seriálu oceňuji také to, že jeho postavy nebyly dokonalé. Mnohdy se chovaly sobecky, trapně, nepochopitelně nebo vyloženě hloupě. Dělaly chyby, ubližovaly si a někdy byly samy sobě největšími nepřáteli. Jenže právě proto působily tak lidsky.

Scenáristka Martina Formanová a režisér Jan Hřebejk podle mě dokázali něco, co se českým seriálům nepovede pokaždé. Vytvořili příběh, který se dokáže vysmát lidské malosti, ale zároveň má pro své hrdiny pochopení. Nesoudí je. Nechává je padat, vstávat, ztrapňovat se, milovat i prohrávat.

A v posledním díle jim dopřáli přesně takové vyústění, jaké jejich příběhy potřebovaly. Ne nutně dokonalé, ale lidské. Nepotřebovala jsem další dramatický zvrat ani otevřený konec, který by za každou cenu lákal na pokračování. Potřebovala jsem pocit, že všechny ty příběhy někam směřovaly. A přesně ten jsem dostala.

Žijte život a kecejte o něm

A pak přišla věta, která pro mě celé finále dokonale uzavřela. „Žijte život a kecejte o něm.“ Možná to zní až banálně. Jenže když si člověk uvědomí, čím vším si seriálové postavy prošly, získávají tahle slova úplně jiný rozměr. Žijte. I když se vám zrovna nedaří. I když jste přišli o peníze, vztah nebo představu o tom, jak měl váš život vypadat. I když musíte řešit věci, na které jste se nikdy nemohli připravit.

A kecejte o něm. S přáteli, s rodinou, s lidmi, které milujete. Sdílejte své radosti, trapasy, neúspěchy i bolesti. Protože právě z těchto obyčejných rozhovorů a společných okamžiků se nakonec skládá celý náš život. Možná si právě proto budu finále seriálu Na tělo pamatovat ještě dlouho. Ne kvůli velkolepému efektu, ale kvůli tomu zvláštnímu, hřejivému pocitu, který ve mně zanechalo.

Protože štěstí není život bez problémů. Štěstí je schopnost najít něco krásného i ve chvíli, kdy se nám všechno ostatní hroutí.

A jestli jsem od závěrečného dílu něco chtěla, pak právě tohle.

Děkuji za takové finále.