Občas člověk narazí na seriál úplnou náhodou a nakonec zjistí, že objevil malý poklad. Přesně to se mi stalo u švédské minisérie Několik lží. Čtyři díly, minimum zbytečných scén, dokonale nesnesitelné postavy a závěr, který mi doslova vyrazil dech. Tohle je přesně ten thriller, kvůli kterému stojí za to obětovat celý večer.

Náhodný tip, od kterého jsem nic nečekala

Znáte ten pocit, kdy máte konečně čas si něco pustit, ale místo sledování filmu nebo seriálu strávíte půl hodiny procházením nabídky streamovacích platforem? Přesně tak jsem na tom byla i já. Chtěla jsem něco napínavého, ideálně thriller, který mě vtáhne do děje a nenechá mě každých deset minut sahat po telefonu.

A právě tehdy jsem úplnou náhodou narazila ve skupině na sociálních sítích na doporučení švédské minisérie Několik lží. Název mě zaujal, ale přiznávám, že jsem od ní příliš mnoho nečekala. Žádné velké nadšení předem, žádná přehnaná očekávání. Prostě jsem si řekla, že tomu dám šanci. A udělala jsem zatraceně dobře.

Z nenápadného tipu se totiž vyklubal jeden z nejnapínavějších seriálových zážitků, které jsem v poslední době měla. A co je nejlepší? Stačily mu k tomu pouhé čtyři epizody.

Čtyři díly jako obrovská výhoda

První věc, kterou musím na minisérii ocenit, je její délka. Čtyři díly. Žádných osm hodin přešlapování na místě, žádné vedlejší příběhy, které nikam nevedou, ani nekonečné rozhovory natahované jen proto, aby tvůrci zaplnili stopáž. Děj má od začátku velmi příjemné tempo. Zpočátku dostaneme prostor poznat hlavní postavy a pochopit, v jaké situaci se nacházejí. Jakmile ale začnou vyplouvat na povrch první podezřelé okolnosti, příběh nabere spád a už prakticky nezastaví.

A přesně tohle na podobných thrillerech miluji. Když mám pocit, že každá scéna má svůj význam a že se neustále přibližuji k nějakému velkému odhalení. Minisérie navíc nepůsobí překombinovaně. Přestože postupně odkrývá jednu lež za druhou, nikdy jsem neměla pocit, že se v příběhu ztrácím. Naopak jsem se neustále snažila přijít na to, kdo vlastně tahá za nitky.

Nevinná výměna domovů? Ani náhodou

Samotná zápletka přitom působí na první pohled poměrně jednoduše. Dva páry se rozhodnou vyměnit si na několik týdnů domovy. Carl a Helene ze Švédska zamíří na slunnou Sicílii, zatímco Adam a Scarlett se nastěhují do jejich domu ve stockholmském souostroví.

Oba páry si od změny prostředí slibují něco jiného, ale jedno mají společné. Jejich vztahy rozhodně nejsou tak idylické, jak by se mohlo zdát. Jenže romantická představa o odpočinkové dovolené se začne poměrně rychle rozpadat. V cizích domech se objevují podivné věci, jednotlivé postavy se chovají podezřele a divák postupně zjišťuje, že prakticky nikomu nemůže věřit. Minisérie, kterou lze sledovat na Netflixu, vznikla podle románu švédského spisovatele Stefana Ahnhema. A musím říct, že právě její psychologická stránka je tím, co mě na ní bavilo nejvíce.

Adam mi neseděl od první chvíle

Jakmile se začalo ukazovat, že za zdánlivě obyčejnou výměnou domovů stojí něco mnohem temnějšího, měla jsem svého hlavního podezřelého. Adama. Nevím, jestli to bylo jeho vystupováním, způsobem komunikace, nebo prostě tím zvláštním pocitem, který ve mně vyvolával, ale od začátku mi na něm něco nesedělo. A tak jsem sledovala každé jeho gesto, každou reakci a čekala, kdy se ukáže, že moje intuice byla správná.

Jenže přesně ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že už začínám mít příběh přečtený, přišel zvrat, který mi dokonale vyrazil dech. Najednou jsem pochopila, že celá situace je mnohem komplikovanější, než jsem si myslela. A že člověk, kterého jsem podezírala, rozhodně nemusí být jediným, kdo má co skrývat. Tady se z dobrého thrilleru stal pro mě thriller výborný.

Helene jsem začala z celého srdce nenávidět

A teď se dostávám k postavě, která ve mně vyvolala snad nejsilnější emoce z celé minisérie. Helene. Carlovu manželku ztvárnila švédská herečka Frida Gustavsson a musím před ní opravdu smeknout. Protože to, co se jí podařilo s její postavou udělat, bylo naprosto neuvěřitelné.

Ve chvíli, kdy jsem začala tušit, jakou roli může Helene v celém příběhu sehrávat, jsem se od obrazovky už nedokázala odtrhnout. A moje sympatie? Ty se během několika okamžiků proměnily v naprostou nenávist. Vážně. Už dlouho se mi nestalo, abych nějaké seriálové postavě tak intenzivně přála, aby konečně dostala, co si zaslouží. Její chování mě vytáčelo natolik, že jsem si v duchu neustále opakovala, že tohle jí přece nemůže projít. Že musí přijít spravedlnost. Že za všechno, co se odehrálo, musí někdo zaplatit.

A víte, co je na tom nejlepší? Že přesně takhle poznáte skvěle zahranou zápornou postavu. Frida Gustavsson dokázala vyvolat tak silnou emocionální reakci, že jsem chvílemi úplně zapomínala, že sleduji fikci. Podobně jsem to měla i s Adamem, kterému jsem postupně přestávala věřit snad úplně všechno. A přestože jsem obě postavy nemohla vystát, zároveň jsem je chtěla vidět v každé další scéně. Protože mě neskutečně zajímalo, kam až jsou schopné zajít.

Finále? Přesně takhle má vypadat závěr thrilleru

U podobných minisérií mám často jeden velký problém. Tvůrci dokážou perfektně vystavět napětí, připravit několik výborných zvratů a diváka dostat do stavu, kdy nutně potřebuje znát pravdu. A potom přijde poslední díl a všechno se rozsype. Buď je závěr příliš uspěchaný, nebo naopak překombinovaný. Případně dostaneme otevřený konec, který spíš naštve, než aby člověka přiměl k zamyšlení.

U Několika lží jsem ale měla úplně jiný pocit. Poslední epizoda nabídla přesně to, co jsem od ní očekávala. Napětí, emoce, vyhrocené situace a především pocit, že se konečně blíží okamžik pravdy. Přiznávám, že jsem poslední desítky minut sledovala s obrovským zaujetím. Pořád jsem doufala, že všechno dopadne tak, jak si přeji, a že postavy, které ve mně vyvolaly tolik negativních emocí, nevyváznou jen tak. Nechci samozřejmě prozrazovat, jak celý příběh skončí. Právě finále totiž patří k největším důvodům, proč bych minisérii doporučila.

Za sebe ale můžu říct, že mě nezklamalo. Naopak.