Jsou knihy, které přečtete, zaklapnete a za pár dní si sotva vzpomenete, o čem vlastně byly. A pak jsou takové, po jejichž dočtení potřebujete chvíli jen sedět, dívat se před sebe a utřídit si myšlenky. Přesně to se mi stalo s Bipolárkou.

Upřímně, dlouho se mi nestalo, aby ve mně kniha zanechala tak silné pocity. A možná vás překvapí, co ve mně nakonec převládlo. Nebyl to smutek, beznaděj ani strach. Byl to vděk. Obyčejný, ale nesmírně intenzivní vděk za to, že tady mohu být. Že jsem zdravá. Že se mohu ráno probudit a spolehnout se na vlastní mysl. Protože právě při čtení Bipolárky jsem si znovu uvědomila něco, na co v každodenním shonu tak snadno zapomínáme. Zdraví je skutečně to nejcennější, co máme. A to nejen fyzické, ale i psychické.

Když se vlastní mysl stane nepřítelem

Kniha je mimořádně silnou sondou do mysli člověka, který žije s bipolární poruchou. Hlavní hrdinka nás prostřednictvím jednotlivých střípků svého života nechává nahlédnout do reality, kterou si většina z nás pravděpodobně nedokáže ani představit. A právě v tom podle mě spočívá její největší síla. Nečteme jen o psychiatrickém onemocnění. Dostáváme možnost alespoň na chvíli vnímat svět očima člověka, jehož vlastní mysl se někdy stává tím největším nepřítelem.

Společně s hrdinkou se dostáváme také za dveře psychiatrické nemocnice, na uzavřené oddělení. Poznáváme prostředí, které je pro většinu společnosti zahaleno nejrůznějšími představami, obavami a předsudky. Sledujeme každodenní realitu hospitalizace, ale především prožívání člověka, který se v takové situaci ocitl.

Jaké to je, když nemůžete věřit vlastní hlavě?

Nejsilněji na mě ovšem zapůsobily pasáže zachycující období hluboké paranoie. Při jejich čtení jsem se opakovaně přistihla při jediné myšlence: Jak strašné musí být, když se nemůžete spolehnout na vlastní hlavu?

Když vám vaše mysl předkládá určitou realitu, které naprosto věříte, zatímco okolí vás přesvědčuje, že věci jsou úplně jinak. Když jste přesvědčeni, že s vámi je všechno v pořádku a problém spočívá v ostatních. Jak bezmocný musí být člověk, který v takovém okamžiku nedokáže rozpoznat, že jeho vlastní vnímání světa může být nemocí zkreslené? A jak nesmírně těžké to musí být i pro jeho nejbližší?

Je to začarovaný kruh, nad kterým mi zůstával rozum stát. A právě tyto okamžiky ve mně vyvolaly snad největší soucit. Ne lítost, ale skutečnou snahu alespoň trochu porozumět něčemu, co je pro člověka bez podobné zkušenosti téměř nepředstavitelné.

I za těžkou diagnózou může být naděje

Přesto bych Bipolárku rozhodně neoznačila za knihu, která ve čtenáři zanechá jen tíhu. Naopak. Přes všechny bolestivé momenty v ní nacházím i obrovskou naději. Naději, že dnes už žijeme v době, kdy psychiatrická diagnóza nemusí automaticky znamenat konec všech životních plánů. Že i s vážným duševním onemocněním lze díky vhodné léčbě, podpoře a pochopení prožívat naplněný život, budovat vztahy a nacházet vlastní štěstí. Nemusí to být jednoduchá cesta. Ale existuje.

Za mimořádně přínosný považuji také rozhovor s psychiatrem, který je zařazen na samotný závěr knihy. Po intenzivním osobním příběhu přichází odborný pohled, který celému vyprávění dodává další rozměr. Najednou máme možnost podívat se na psychiatrická onemocnění také z jiné perspektivy, lépe pochopit jejich souvislosti a možná přehodnotit některé vlastní představy.

A právě to považuji za nesmírně důležité. Přestože se o duševním zdraví v posledních letech mluví stále více, mám pocit, že vážná psychiatrická onemocnění zůstávají ve společnosti do určité míry tabu. Stále je obestírá strach, nepochopení a někdy i zbytečná stigmatizace. Přitom za každou diagnózou je především člověk. Se svými sny, vztahy, bolestmi i touhou po obyčejném štěstí.

Kniha, která vás přiměje vážit si obyčejných věcí

Bipolárka pro mě není jen knihou o bipolární poruše. Je to především připomínka toho, jak křehká může být lidská psychika, jak snadno se může proměnit naše vnímání reality a jak obrovskou hodnotu má něco, co mnozí považujeme za samozřejmost. Když jsem ji dočetla, chvíli jsem jen seděla. A potom jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná za obyčejné věci. Za klid v hlavě. Za možnost důvěřovat vlastním myšlenkám. Za zdraví.

A možná právě v tom spočívá největší síla této knihy. Nejenže vám umožní nahlédnout do života člověka s duševním onemocněním. Přiměje vás také podívat se úplně jinýma očima na ten vlastní.

Za mě nesmírně silné, důležité a potřebné čtení. Kniha, na kterou jen tak nezapomenu.