Andrej Babiš a Václav Klaus na slavnostním předávání státních vyznamenání předvedli něco, co na tak důstojnou událost rozhodně nepatří. Po projevu prezidenta Petra Pavla se k potlesku příliš neměli. Politické neshody jsou jedna věc, ale demonstrativní neúcta při večeru věnovaném významným českým osobnostem je věc druhá. A právě v tom spočívá celá trapnost jejich vystupování.

Když je politická zášť silnější než slušné vychování

Andrej Babiš nemusí mít Petra Pavla rád. Nemusí souhlasit s jeho názory, politickými postoji ani způsobem, jakým vykonává prezidentskou funkci. Může ho kritizovat od rána do večera, může s ním vést politické spory a nemusí předstírat přátelství, které mezi nimi očividně nepanuje. To všechno je v demokratické společnosti naprosto v pořádku. Jenže existují okamžiky, kdy by i ti největší političtí rivalové měli dokázat odložit své osobní animozity stranou.

Jedním z takových okamžiků je právě slavnostní předávání státních vyznamenání na Pražském hradě.

Večer 28. října totiž nepatří Petru Pavlovi, Andreji Babišovi ani Václavu Klausovi. Patří lidem, kteří svým životem, prací, odvahou nebo talentem významně přispěli naší zemi. Osobnostem, jejichž zásluhy přesahují politické strany, volební preference i momentální spory. A právě proto působilo chování některých přítomných politiků tak nepatřičně.

Po projevu prezidenta Pavla se Andrej Babiš do potlesku příliš nehrnul. Zatímco ostatní přítomní tleskali, bývalý premiér působil dojmem, že by nejraději seděl úplně někde jinde. Jistě, nikdo nemá povinnost tleskat každé větě, kterou prezident pronese. Jenže mezi nesouhlasem a okázalou neochotou projevit alespoň základní společenskou zdvořilost je přece jen rozdíl.

Klausovo pomrkávání? Obrázek za všechny peníze

A aby toho nebylo málo, pozornost na sebe upoutal také bývalý prezident Václav Klaus. Ten se podle záběrů rovněž do potlesku příliš nezapojoval a směrem ke své manželce Livii vysílal pohledy a gesta, která mohla působit jako pobídka, aby se k ostatním nepřidávala.

Co přesně tím zamýšlel, samozřejmě ví jen on sám. Přesto celá situace působila až komicky. Člověk by očekával, že někdejší hlava státu bude ze všech přítomných nejlépe chápat význam státního ceremoniálu a úctu, kterou si podobná událost zaslouží. Místo toho jsme sledovali scénu, která připomínala spíše trucování než vystupování zkušených státníků. Jako by i obyčejný potlesk představoval nebezpečný politický ústupek. Jako by uznání slavnostní chvíle automaticky znamenalo podporu prezidenta Pavla.

Opravdu jsme dospěli do bodu, kdy se i tleskání stává politickým prohlášením?

Státní vyznamenání nejsou součástí předvolební kampaně

Na Pražském hradě se přitom oceňovaly osobnosti, které si zaslouží pozornost veřejnosti mnohem více než kyselé výrazy politiků. Mezi vyznamenanými byli například herečka Iva Janžurová, dramatik Arnošt Goldflam nebo režisér Jan Hřebejk. Ocenění se dostalo také dalším lidem z oblasti kultury, vědy, sportu a veřejného života.

Právě jejich příběhy měly být tím, o čem se po slavnostním večeru mluví. Nikoliv to, kdo komu odmítl zatleskat a kdo se při tom na koho podíval. Samozřejmě lze namítnout, že potlesk po prezidentském projevu není totéž jako potlesk samotným vyznamenaným. A je to pravda. Jenže i projev hlavy státu je součástí slavnostního ceremoniálu, který má připomínat hodnoty republiky a ocenit lidi, kteří se o ni zasloužili. Není to soukromá politická debata, při níž je potřeba za každou cenu ukázat, kdo s kým nesouhlasí.

Nikdo po Babišovi ani Klausovi nechce, aby Petra Pavla obdivovali. Nikdo je nenutí vzdát se vlastních názorů. Stačilo by na několik minut zapomenout na politické soupeření a chovat se způsobem, který odpovídá významu celé události.

Bojkot, nebo jen obyčejná trapnost?

Byla to promyšlená snaha dát prezidentovi najevo nesouhlas? Tichý bojkot? Nebo prostě jen neochota zatleskat člověku, kterého oba politici nemají zrovna v lásce?

Možné je ledacos. Do hlavy Andreji Babišovi ani Václavu Klausovi nikdo nevidí. Výsledek však působil stejně: místo důstojného vystupování jsme dostali další připomínku toho, jak hluboko mohou politické animozity pronikat i do okamžiků, které by měly společnost alespoň na chvíli spojovat.

A právě to je na celé situaci nejsmutnější. Ne že někdo netleskal dostatečně nadšeně. Ale že se z obyčejného společenského gesta stala další příležitost ukázat politickou nevraživost. Andrej Babiš i Václav Klaus mají za sebou dlouhé politické kariéry. Oba zastávali nejvyšší funkce v zemi a oba dobře vědí, jakou symboliku podobné slavnostní události mají. O to méně pochopitelně jejich vystupování působí.

Jestli mělo jít o demonstraci síly, výsledek byl spíše opačný. Protože skutečný státník nemusí souhlasit se svým politickým protivníkem, aby dokázal zachovat základní slušnost.

A pokud to nedokáže ani během předávání státních vyznamenání, pak je otázkou, zda je problém skutečně v prezidentovi, kterému odmítá zatleskat.