Petr Pavel se opět postavil do role klidné síly, která z výšky prezidentského úřadu nabádá rozhádané politiky k rozumu. Ve sporu o koncesionářské poplatky žádá věcnou debatu, respekt mezi koalicí a opozicí, důstojnost, transparentnost a ochranu nezávislosti veřejnoprávních médií. Tedy hodnoty, proti kterým se jen těžko protestuje. Problém je, že po přečtení jeho prohlášení člověk stále příliš neví, co by tedy prezident konkrétně chtěl.

Pavel kritizuje především způsob, jakým se návrh dostal na stůl. Nelíbí se mu jeho neočekávané zařazení ani noční víkendové hlasování a varuje před unáhlenými kroky. To je legitimní výtka. Jenže v debatě, která se vede především o budoucnosti financování České televize a Českého rozhlasu, zůstává prezident bezpečně o patro výš. Neříká jasně, zda považuje koncesionářské poplatky za nejlepší možné řešení, jakou alternativu by byl ochoten přijmout nebo jak přesně by měla vypadat finanční nezávislost médií, pokud se současný model změní.

Místo toho přichází sada vět, které by bez větších úprav mohly zaznít snad při každé ostřejší politické krizi. Politici mají zklidnit emoce. Mají spolu mluvit. Mají respektovat pravidla. Změny mají být promyšlené a transparentní. Jistě. Jenže od hlavy státu by člověk v tak zásadním sporu možná čekal také něco, o čem se dá skutečně diskutovat – nejen soubor zásad, pod které se podepíše prakticky každý.

Role, která Pavlovi sedí

Prezidentovi tahle poloha sluší. Je to ostatně obraz, na kterém dlouhodobě staví – rozvážná autorita stojící nad každodenní politickou řežbou, která ve správnou chvíli připomene ostatním pravidla demokratické hry. Tentokrát je navíc pozice mimořádně pohodlná. Nemusí říct jednoznačné ano ani ne samotným poplatkům, přesto může působit jako jejich zodpovědný ochránce před překotným rozhodováním.

A možná mu přišlo nové politické drama i docela vhod.

Ještě před několika týdny se totiž role vzorného strážce demokratických hodnot Pavlovi poněkud zkomplikovala. Prezident, který pravidelně zdůrazňuje význam voleb a občanské odpovědnosti, si naplánoval dovolenou v Maroku právě na dobu hlasování. Po silné kritice se nakonec vrátil, svůj hlas odevzdal a připustil chybu v úsudku.

O to zajímavěji dnes znějí jeho apely na odpovědnost politiků, důvěru veřejnosti a správné fungování demokratických institucí. Ne proto, že by po vlastní chybě ztratil právo politiky kritizovat. To samozřejmě neztratil. Jen se nelze ubránit dojmu, že možnost znovu vystoupit jako ten rozvážný a odpovědný v místnosti přichází pro Hrad v mimořádně příhodnou chvíli.

Hodně státnickosti, málo rizika

Pavel ve skutečnosti udělal přesně to, co je pro prezidenta politicky nejbezpečnější. Vyslovil se pro nezávislá média, demokratickou debatu, transparentnost a slušnost. Nevsadil přitom téměř nic. Nenabídl vlastní konkrétní řešení, podle kterého by bylo možné posoudit, zda má pravdu, a nevstoupil ani naplno na jednu stranu sporu.

Výsledkem je prohlášení, které zní velmi státnicky, ale zároveň trochu jako univerzální prezidentská šablona pro chvíle, kdy se ve Sněmovně strhne mela.

A možná právě proto funguje tak dobře. Po nepříjemné epizodě s volbami už totiž není hlavním příběhem Petr Pavel na dovolené v době hlasování. Petr Pavel je znovu prezidentem, který ostatním vysvětluje, jak se má demokracie dělat správně.

Načasování mu tentokrát vyšlo podstatně lépe než termín dovolené.