Se zrušením koncesionářských poplatků nesouhlasím. Nechci, aby se Česká televize a Český rozhlas dostaly do situace, kdy jejich budoucnost bude záviset na momentální vůli politiků. Přesto mě nedělní demonstrace na Letné v některých momentech pořádně zklamala. Ivan Trojan posílal politiky do Ruska, Tady Tali vsadila na vulgární humor a zástupkyně evropských novinářů vyslala Andreji Babišovi varování. Ptám se proto: Mají tohle skutečně zapotřebí?

Na úvod chci zdůraznit jednu věc. Jsem ráda, že lidem není lhostejné, co se v naší zemi děje. Že jsou ochotni ve svém volném čase vyrazit do ulic a veřejně vyjádřit nesouhlas s kroky vlády. Tak má fungovat demokracie. Právo protestovat je jednou z jejích nejdůležitějších součástí.

Jenže stejně důležité je podle mě umět kriticky přemýšlet i o těch, kteří stojí na stejné straně barikády jako my. A právě proto nemohu nad některými projevy z nedělní demonstrace jen mávnout rukou. Milion chvilek pro demokracii předem zdůrazňoval pokojný a nenásilný charakter setkání. To se ostatně podařilo dodržet. Podle Seznam Zpráv policie nezaznamenala žádné závažné problémy.

Jenže nenásilí ještě automaticky neznamená slušnost, respekt a věcnou argumentaci. A jestliže organizátoři chtějí představovat kultivovanější alternativu k politickému hulvátství, očekávala bych, že tomu bude odpovídat také obsah programu.

Ivan Trojan mě nepříjemně překvapil

Největším zklamáním pro mě bylo vystoupení Ivana Trojana. Herce, kterého si nesmírně vážím pro jeho práci a kterého jsem vždy považovala za člověka schopného formulovat své názory s rozvahou. Trojan nejprve přečetl poselství amerického historika Timothyho Snydera o významu svobodných médií. To bylo důstojné a přesně odpovídalo smyslu demonstrace. Potom ale přišel osobní vzkaz ministru kultury Otovi Klempířovi.

„Oto Klempíři, buď tak laskav, vem za ruku paní Šťastnou, která v podstatě tvůj rezort řídí,“ prohlásil herec. Následně do svého pomyslného automobilu přibral Filipa Turka a slovenskou ministryni kultury. Celou výzvu pak zakončil nekompromisním doporučením. „A odjeďte! Odjeďte někam daleko! S Okamurou do Ruska!“ Opravdu? Tohle má být ukázka kultivované veřejné debaty?

Aby bylo jasno, nejsem příznivkyní Tomia Okamury, Filipa Turka ani Oty Klempíře. S řadou jejich postojů zásadně nesouhlasím. Ale od kdy je řešením politického nesouhlasu posílat své názorové protivníky za hranice? Od kdy je demokratickým argumentem přání, aby lidé s jinými názory raději zmizeli?

Samozřejmě chápu, že šlo o nadsázku a politickou provokaci. Nikdo přece netvrdí, že Trojan skutečně organizoval autobus do Moskvy. Jenže právě v tom je problém. Pokud se neustále pohoršujeme nad hrubostí, urážkami a rozdělováním společnosti ze strany politiků, neměli bychom stejnou laťku nastavit i sami sobě? Demokracie přece neznamená, že spolu musíme souhlasit. Znamená také schopnost snést existenci lidí, se kterými nesouhlasíme.

Tady Tali a vulgarita vydávaná za humor

A pak přišla Tady Tali. Písničkářka, básnířka a komička Natálie Schejbalová, kterou organizátoři představovali jako osobnost schopnou s humorem a nadhledem mluvit i o vážných věcech. Humor mám ráda. Ironii také. A rozhodně si nemyslím, že by politická demonstrace měla být tříhodinovým pohřbem dobré nálady. Jenže mezi inteligentní satirou a prvoplánovou vulgaritou je podle mě poměrně zásadní rozdíl.

Její hudební vystoupení na mě působilo jako snaha za každou cenu pobavit publikum. Vtipnost měla být zřejmě hlavní devízou, jenže já se přiznám, že mi to vtipné nepřišlo. Spíše trapné. A především zbytečně vulgární. Opravdu je nutné při obraně nezávislých médií sázet na takový druh humoru? Nestačilo by, kdyby se lidé zasmáli něčemu skutečně chytrému?

Nejde o to, že by umělci neměli mít právo provokovat. Samozřejmě mají. Stejně jako mám já právo říct, že mi jejich vystoupení připadalo nevkusné. Problém vidím v kontextu. Na jedné straně posloucháme, jak se máme vymezovat vůči hrubosti a vulgaritě politické reprezentace. Na druhé straně dostane na pódiu prostor vystoupení, které na mě působí jako přesně ten typ laciné provokace, nad kterým bychom se za jiných okolností pohoršovali. A právě tady se podle mě vytrácí důvěryhodnost celého poselství. Pokud chceme ukázat, že veřejná debata může vypadat jinak, měli bychom to také předvést. Ne pouze prohlásit.

Novináři mají kontrolovat moc, ne působit jako politická opozice

Další moment, u kterého jsem zpozorněla, přišel s vystoupením prezidentky Evropské federace novinářů Maji Sever. Ta Andreji Babišovi vzkázala, že evropští novináři sledují každý jeho krok. Následně zaznělo varování před důsledky případného porušení pravidel na ochranu svobodných médií.

Rozumím tomu, co tím chtěla říct. Novináři mají politiky kontrolovat. Mají upozorňovat na porušování zákonů, zneužívání moci a pokusy o ovládnutí médií. Sama pracuji v médiích a považuji tuto roli za naprosto zásadní. Jenže záleží také na způsobu, jakým se podobné sdělení podává.

Ve chvíli, kdy představitelka novinářské organizace stojí na pódiu politické demonstrace a vzkazuje konkrétnímu premiérovi, že novináři sledují každý jeho krok a že případné porušení pravidel bude mít následky, může její vystoupení působit spíše jako výhrůžka než jako obhajoba nezávislé žurnalistiky. A to mi vadí.

Ne proto, že by se Andrej Babiš neměl zodpovídat ze svých rozhodnutí. Právě naopak. Ale novinářská kontrola moci by měla být samozřejmostí bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii. Novináři nemají být politickou opozicí. Nemají být ani spojenci vlády. Mají být nezávislými pozorovateli, kteří měří všem stejným metrem. Andreji Babišovi, Petru Fialovi, Tomiu Okamurovi i komukoliv dalšímu. Pokud chceme přesvědčit veřejnost, že nezávislá média stojí za ochranu, nemůžeme současně vytvářet dojem, že novinářská obec vystupuje jako jeden politický tábor proti druhému.

Ze záchrany médií se stala přehlídka dalších stížností

A pak je tu samotná dramaturgie celé akce. Na Letnou se původně svolávalo především kvůli plánovanému zrušení koncesionářských poplatků a obavám o nezávislost veřejnoprávních médií. To je podle mě dostatečně závažné téma samo o sobě. Jenže postupně se na pódiu otevíraly další a další problémy. Zemědělství, životní prostředí, obecná kritika vlády, požadavky na odchod konkrétních politiků.

Chápu, že se jednotlivé oblasti mohou prolínat a že lidé mají vůči vládě mnohem více výhrad než jen financování České televize. Přesto si kladu otázku, jestli se tím původní poselství zbytečně nerozmělnilo. Když svolám demonstraci na obranu veřejnoprávních médií, očekávám především argumenty, proč je jejich nezávislost důležitá, co konkrétně navrhovaná změna znamená a jaká rizika přináší. Ne přehlídku všech možných důvodů, proč současná vláda někomu vadí.

A vystoupení zástupců zemědělců? Jejich problémy rozhodně nezlehčuji. Jen bych ráda věděla, proč bylo nutné otevírat právě je na akci, jejímž hlavním tématem měla být média. Není nakonec největší slabinou podobných protestů právě to, že chtějí obsáhnout úplně všechno?

Mají to skutečně zapotřebí?

Nechci tím zlehčovat úspěch organizátorů. Dostat na jedno místo statisíce lidí je mimořádný výkon. A skutečnost, že se tak obrovské shromáždění obešlo bez vážných incidentů, si zaslouží uznání. Stejně tak si ale myslím, že velikost davu není automatickou omluvenkou pro všechno, co zazní z pódia.

Mně osobně vadí, když se z oprávněné kritiky politických rozhodnutí stává soutěž v tom, kdo pronese ostřejší vzkaz. Kdo někoho pošle dál, kdo si vyslouží větší potlesk a kdo dokáže protivníka zesměšnit ještě o něco vulgárněji. Opravdu si někdo myslí, že tím přesvědčí člověka, který si zatím není jistý, zda je zrušení koncesionářských poplatků dobrý nápad? Že ho na svou stranu získá tím, že uslyší, jak známý herec posílá politiky do Ruska a komička se snaží publikum pobavit vulgaritami?

Obávám se spíše opaku. Podobné výroky dávají odpůrcům demonstrace do rukou argumenty, které by jinak vůbec nemuseli mít. A hlavně odvádějí pozornost od toho, co by mělo být skutečně důležité. Protože nezávislá média si zaslouží obhajobu. Věcnou, důraznou, sebevědomou. Takovou, která bude stát na argumentech, nikoliv na osobních výpadech a prvoplánových provokacích.

Nesouhlasím se zrušením koncesionářských poplatků. Ale odmítám představu, že kvůli tomu musím souhlasit se vším, co zazní z pódia Milionu chvilek.

Pokud chceme po politicích slušnost, měli bychom ji vyžadovat i od těch, kteří proti nim vystupují. Jinak se totiž velmi snadno dostaneme do situace, kdy jedněm vyčítáme přesně to, co druhým nadšeně tleskáme.

A já se ptám znovu: Mají tohle skutečně zapotřebí?