Devátý díl Zrádců přinesl konec jedné z nejvýraznějších hráček letošní série. Dáša, která dlouhé týdny dokázala vodit ostatní za nos, nakonec sama naletěla na hru, kterou pomáhala vytvářet. Z jejího souboje s Annelie vyšla vítězně právě její soupeřka. Jenže znamená to, že byla skutečně lepší zrádkyní? Podle mě ani náhodou.

Největší nepřítel? Vlastní sebevědomí

Na Dášu se dalo říct ledacos. Byla hlučná, někdy až nesnesitelně sebejistá, občas působila, jako by měla patent na rozum. Jenže jednu věc jí upřít nelze. Zrádce uměla hrát zatraceně dobře. Zatímco ostatní složitě hledali viníka, ona dokázala vytvářet podezření, získávat si důvěru a především přesvědčovat lidi, že právě ona stojí na jejich straně. A v tom spočívala její největší síla.

Dáša totiž nepotřebovala být nenápadná. Naopak. Byla všude, ke všemu měla co říct a dokázala ostatní strhnout svou energií. V prostředí, kde se každé slovo může obrátit proti vám, je taková strategie mimořádně riskantní. Jenomže dlouho fungovala. A možná právě v tom byl problém. Když vám něco vychází příliš dlouho, snadno získáte pocit, že to tak bude napořád.

Annelie nemusela být geniální. Stačilo počkat

Zajímavé je, že Annelie na mě po většinu soutěže nepůsobila jako nějaká nepřekonatelná strategická hráčka. Spíš jako člověk, který dokáže využít příležitost, když se mu nabídne. A právě to se nakonec ukázalo jako rozhodující. Dáša byla zvyklá mít věci pod kontrolou. Jenže v určité chvíli už nedokázala ovlivňovat, co si o ní ostatní myslí. Podezření začalo sílit, spojenci mizeli a prostor pro další manévrování se zmenšoval.

Annelie naproti tomu nepotřebovala předvést žádný velkolepý mistrovský tah. Potřebovala hlavně přežít déle než její soupeřka. A to se jí povedlo. Tím nechci její výkon shazovat. Ve Zrádcích se koneckonců neudělují body za umělecký dojem. Vyhrává ten, kdo dokáže zůstat ve hře. Jenže mezi vítězstvím v jedné bitvě a celkově nejlepší strategií je podle mě pořád značný rozdíl.

Dáša si svého protivníka pustila až příliš blízko

Na celém příběhu je nejironičtější, že Dáša měla na vzestupu Annelie svůj podíl. V rozhovoru pro Blesk ostatně sama označila za svou největší herní chybu skutečnost, že souhlasila s přivedením Annelie mezi zrádce. Podle jejího zpětného hodnocení se tím dostala do nevýhodné pozice.

A to je na Zrádcích fascinující. Můžete si naplánovat každý krok, promyslet každou lež a dokonale odhadnout své protivníky. Jenže stačí jedno rozhodnutí, které se v danou chvíli zdá jako rozumný kompromis, a za několik dní vás může stát celou soutěž. Dáša si zkrátka pomohla vytvořit soupeřku, která ji nakonec připravila o místo ve hře. Lepší scénář by snad nevymysleli ani samotní tvůrci.

Když vám vlastní hra přeroste přes hlavu

Přesto si nemyslím, že Dáša prohrála pouze kvůli Annelie. Zradila ji především skutečnost, že se příliš dlouho snažila být tím, kdo všechno řídí. Neustálé vysvětlování, přesvědčování a udržování několika vztahů současně musí být nesmírně vyčerpávající. A ve chvíli, kdy se situace obrátí, už nemusíte mít dost sil ani důvěryhodnosti na to, abyste ostatní přesvědčili o své verzi příběhu.

Ostatně sama Dáša později přiznala, že jí při rozhodujícím kulatém stole začalo docházet, jak špatně na tom je. Ostatní jí totiž přestali oplácet oční kontakt, na který byla zvyklá. To je možná nejkrutější moment celé hry. Člověk, který si tak dlouho myslel, že má ostatní přečtené, najednou zjistí, že vůbec netuší, co se jim honí hlavou. A tentokrát už nepomůže ani sebevědomí, ani další přesvědčivá řeč.

Královna odešla. Ale korunu bych Annelie ještě nedávala

Přiznám se, že Dáša mě dokázala rozčilovat. Její vystupování bylo místy tak suverénní, až jsem měla chuť na televizi zakřičet, ať už na chvíli zmlkne. Jenže právě takové hráče podobná soutěž potřebuje. Ne ty, kteří tiše sedí v koutě a doufají, že si jich nikdo nevšimne. Ale osobnosti, které dokážou zamíchat kartami, rozdělit diváky a přinutit ostatní přemýšlet.

Dáša takovou osobností byla. Její konec proto vnímám jako velkou ztrátu pro samotnou dynamiku soutěže. A přestože Annelie svůj vzájemný souboj vyhrála, rozhodně bych jí zatím nepředávala pomyslnou korunu. Protože odstranit silného protivníka je jedna věc. Dokázat bez něj dál úspěšně hrát je věc druhá. A právě teď se ukáže, co v Annelie skutečně je. Dáša možná odešla poražená, ale zanechala po sobě hru, na kterou se bude vzpomínat. A to se rozhodně nepovede každému.

Ve Zrádcích totiž někdy nestačí přežít. Pokud chcete být legendou, musíte po sobě také něco zanechat.