Z nevinné zábavy nepříjemný pocit

Přiznávám se bez mučení. Naked Attraction jsem si čas od času pustila. Ne proto, že bych v nahých tělech hledala nějaké hlubší poselství, ale jednoduše proto, že člověk občas potřebuje vypnout mozek a sledovat něco, nad čím nemusí přemýšlet. Pět nahých lidí stojí v barevných kabinkách, někdo si vybírá potenciálního partnera podle intimních partií a moderátorka se tváří, jako by šlo o naprosto běžnou součást seznamování. Bizarní? Rozhodně. Ale přiznejme si, že právě na tom celý pořad stojí.

Dlouho jsem nad tím mávla rukou. Každý má právo rozhodovat o vlastním těle a každý divák má právo přepnout program. Jenže pak jsem si pustila jeden z dílů druhé série. A najednou mi do smíchu nebylo.

Vždyť by tam mohla stát i moje máma

V pořadu se objevila Lucie, žena, které bylo přes šedesát let. A já jsem se přistihla při myšlence, kterou jsem si do té doby vůbec nepřipouštěla. Vždyť tam klidně mohla stát moje vlastní máma. A ne, na to bych se opravdu koukat nechtěla. Nejde o to, že by lidé po šedesátce neměli právo na lásku, intimitu nebo sexualitu. Samozřejmě že mají. A rozhodně si nemyslím, že by se měli po určitém věku zahalit do prostěradla a přestat existovat jako sexuální bytosti.

Jenže mezi právem na intimní život a rozhodnutím ukázat své nahé tělo televizním divákům vidím docela zásadní rozdíl. Možná jsem v tomto ohledu staromódní. Možná mám hranici vkusu nastavenou někde úplně jinde než tvůrci pořadu. Ale představa, že bych v televizi sledovala nahého člověka z generace svých rodičů, mi zkrátka příjemná není. A vlastně jsem si uvědomila, že mi nejde ani tak o ten věk. Vadí mi samotný princip.

Narodili jsme se nazí. No a?

Zastánci podobných pořadů často argumentují tím, že nahota je přirozená. Že jsme se nazí narodili a není důvod se za lidské tělo stydět. Dobře. Jenže pokud je to tak jednoduché, proč vlastně nosíme oblečení? Jenom proto, aby nám nebyla zima? Oblečení přece není jen praktická ochrana před počasím. Je také součástí společenských pravidel, osobních hranic a našeho soukromí. Stejně jako si doma můžeme dělat spoustu věcí, které bychom na veřejnosti nikdy nedělali, nemusíme ani své tělo automaticky vystavovat všem na odiv.

A především: skutečnost, že něco můžeme ukázat, ještě neznamená, že bychom to ukazovat měli. Nikdo samozřejmě účastníky do kabinek nenutí. Všichni jsou dospělí a svéprávní lidé, kteří se rozhodli dobrovolně. To respektuji. Stejně tak si ale vyhrazuji právo považovat jejich rozhodnutí za něco, co bych sama nikdy neudělala a čemu upřímně nerozumím.

Co na to asi říkají její klienti?

Zarazilo mě ještě něco. Lucie v pořadu uvedla, že pracuje jako právnička ve firmě. A já si po celou dobu představovala jednu docela obyčejnou situaci. Přijde za ní klient, posadí se naproti ní a začne řešit nějakou vážnou záležitost. Jenže ještě před pár dny mohl tu samou ženu vidět v televizi úplně nahou. Co se mu asi honí hlavou?

Samozřejmě, profesionální schopnosti člověka se nemění podle toho, kolik oblečení má na sobě. Nahá právnička není o nic méně kvalifikovaná než oblečená právnička. To je naprosto jasné. Jenže lidské vnímání není tak jednoduché. V některých profesích je důvěra, autorita a určitý odstup důležitou součástí vztahu s klientem. A já si prostě nedovedu představit, že bych chtěla své profesní vystupování dobrovolně propojit s veřejným odhalováním intimních partií.

Možná to jejím klientům vůbec nevadí. Možná se nad tím jen pousmějí. Ale já bych si podobnou pozornost skutečně nepřála.

Ne všechno musí patřit před kamery

Na Naked Attraction mi nakonec vadí ještě jedna věc. Způsob, jakým se z intimity stala televizní atrakce. Dříve se lidé seznamovali přes inzeráty, na diskotékách, v kavárnách nebo třeba v práci. Dnes si mohou potenciálního partnera prohlédnout od hlavy až k patě, a to doslova, ještě předtím, než vůbec zjistí, jaký má smysl pro humor nebo jestli si spolu mají co říct.

Je to skutečně pokrok? Možná jsem naivní, ale pořád si myslím, že na seznamování je krásné právě to postupné odhalování. Nejen těla, ale především osobnosti. To napětí, zvědavost a chvíle, kdy člověk někoho poznává krok za krokem. V Naked Attraction se jde přesně opačným směrem. Nejdřív se ukáže úplně všechno a teprve potom se zjišťuje, kdo vlastně stojí naproti.

A já v tom žádnou revoluci v seznamování nevidím. Spíš další důkaz, že televizní zábava dnes potřebuje stále silnější podněty, aby dokázala udržet pozornost.

Důstojnost není sprosté slovo

Nechci nikomu zakazovat, aby se svlékal před kamerou. Nechci ani tvrdit, že účastníci podobných pořadů jsou špatní lidé. A už vůbec nechci rozhodovat o tom, co smějí dělat ženy po šedesátce. Jen si myslím, že určité věci mají větší hodnotu právě tehdy, když zůstávají soukromé. Že není nutné všechno sdílet, všechno ukazovat a ze všeho dělat podívanou.

A že lidská důstojnost podle mě nespočívá jen v tom, že máme právo se svobodně rozhodnout. Někdy také v tom, že si sami nastavíme hranici, za kterou už jít nechceme. Já jsem si tu svou při sledování Naked Attraction uvědomila docela jasně. A tak zatímco jiní mohou v nahé seznamce vidět oslavu přirozenosti, odvahy a svobody, já v ní stále častěji vidím něco úplně jiného. Zbytečné odhalování toho, co by podle mě mělo zůstat intimní.

Ano, na svět jsme přišli nazí. Ale to přece ještě neznamená, že se nazí musíme předvádět v hlavním vysílacím čase.

Některé věci bych zkrátka nechala za dveřmi ložnice.