Na knihu Nelituju od Lenky Sadílkové jsem se opravdu těšila. Stačilo mi přečíst anotaci a měla jsem jasno, že tenhle příběh chci znát. Devětadvacetiletá Mia se dozví diagnózu, která jí během okamžiku převrátí život vzhůru nohama – má nádor na mozku. Léčbu odmítne a místo nekonečného boje s nemocí se rozhodne, že čas, který jí zbývá, prožije podle sebe. Upřímně jsem očekávala příběh, který mě emocionálně převálcuje a na jehož konci budu potřebovat minimálně balíček kapesníků.

O to větší zklamání pro mě nakonec Nelituju bylo. Ne proto, že by námět nebyl dostatečně silný. Právě naopak. Autorka si vybrala téma, ze kterého se podle mě dalo vytěžit obrovské množství emocí. Strach ze smrti, bezmoc, smíření, vztahy s nejbližšími i otázka, co bychom sami udělali, kdybychom věděli, že nám zbývá jen omezený čas. Jenže zatímco potenciál tam byl obrovský, při čtení jsem měla neustále pocit, že se příběh drží někde na povrchu.

Silné téma, které mě nedokázalo zasáhnout

Největším problémem pro mě byly samotné postavy. Nedokázala jsem si k nim vytvořit takový vztah, abych s nimi jejich situaci skutečně prožívala. Některé momenty, které mohly být emocionálně zdrcující, proběhly až překvapivě rychle. Než jsem měla možnost se v určité situaci pořádně usadit a něco začít cítit, příběh už byl zase někde jinde.

A právě u knihy s takovým tématem mi to vadilo dvojnásob. Nečekala jsem laciné ždímání emocí na každé stránce, ale chtěla jsem Miu poznat natolik, aby mě její osud bolel. Abych se bála společně s ní, chápala její rozhodnutí a postupně si uvědomovala, že se blíží něco, čemu se nedá zabránit. Tenhle pocit ale bohužel nepřišel.

Nejvíc jsem si to uvědomila v samotném závěru. Dopis od Mii měl být přesně tím okamžikem, kdy knihu na chvíli odložím a budu brečet jako malá. A přiznávám, že jsem na něco takového vlastně celou dobu čekala. Jenže místo slz přišlo spíš prázdno. Ne proto, že by Miin osud nebyl smutný, ale protože mě k němu příběh nedokázal dostatečně připoutat.

Celou dobu jsem si říkala jediné: škoda

A to je asi slovo, které moje pocity z knihy vystihuje nejlépe. Škoda. Protože základní nápad mě zaujal okamžitě a pořád si myslím, že je výborný. Kdyby dostaly postavy více prostoru, některé situace se tolik neuspěchaly a příběh šel víc do hloubky, mohla pro mě být Nelituju jednou z těch knih, na které člověk ještě dlouho po dočtení myslí.

Místo toho ve mně zůstalo hlavně zklamání z promarněného potenciálu. Neřekla bych, že jde o vyloženě špatnou knihu. Jen jsem od příběhu s tak silným tématem čekala mnohem víc – více emocí, propracovanější postavy a především ten nepříjemný knedlík v krku, který zůstane ještě dlouho po poslední stránce.

Ten tentokrát nepřišel. A právě toho u knihy Nelituju lituju asi nejvíc.