Seriál Umění klamat mě chytil prakticky okamžitě. Originální zápletka, dokonale manipulativní záporačka a příběh, u kterého jsem si několikrát říkala, že ještě jeden díl a půjdu spát. Jenže zatímco začátek byl naprosto fantastický, postupně se z promyšlené hry plné intrik stalo něco, co si na můj vkus začalo až příliš komplikovat život. Přesto jsem ráda, že jsem seriálu dala šanci.

Námět, který mě okamžitě dostal

Představte si dceru z bohaté rodiny, která se rozhodne vzepřít své matce. A ne jen tak ledajak. Chce ji připravit o vzácný obraz. Jenže místo obyčejné krádeže rozehraje mnohem rafinovanější hru. Začne předstírat nemoc a její zoufalá matka jako zázrakem objeví léčitelku, která by jí mohla pomoci.

V centru příběhu stojí Maíra, kterou ztvárnila brazilská herečka Alice Wegmann, a její matka Lúcia v podání Mariety Severo. Právě komplikovaný vztah matky a dcery se stává základem celé zápletky. Samozřejmě nic není takové, jak se na první pohled zdá. Za celým plánem stojí dvě mladé ženy, které se spojí, postupně mezi nimi vznikne milostný vztah a společně rozehrají nebezpečnou partii plnou manipulací, podvodů a psychologických her.

A já byla nadšená. Tohle je přesně ten typ námětu, který miluji. Žádná tuctová romantika, žádná předvídatelná detektivka. Jen rafinovaná hra, v níž každý něco skrývá a divák postupně zjišťuje, že nemůže věřit prakticky nikomu.

Záporačka, kterou jsem nenáviděla. A přesně proto byla dokonalá

Jednoznačnou hvězdou celého seriálu je pro mě Nanda Costa, která ztvárnila falešnou léčitelku Irinu, vystupující také pod jménem Carmen. A musím říct, že takhle přesvědčivou záporačku jsem už dlouho neviděla. Costa dokázala své postavě vtisknout neuvěřitelnou dávku vypočítavosti, drzosti a falešné laskavosti. Stačil jediný její pohled nebo úsměv a měla jsem chuť vzteky vypnout televizi. Přitom právě to je důkaz fantastického hereckého výkonu.

Už od prvního dílu jsem ji upřímně nesnášela. A nemyslím tím, že by mi vadila herečka. Naopak. Dokázala svou postavu zahrát tak přesvědčivě, že jsem při sledování měla chuť na ni křičet přes obrazovku. Ta její chladnokrevnost, schopnost manipulovat s ostatními a tvářit se přitom jako naprostý anděl. Člověk jen nevěřícně sleduje, co všechno jí prochází.

A já si pořád opakovala jediné: Proboha, ať už ji někdo konečně odhalí. Ať za to všechno zaplatí! Právě v tom podle mě spočívá kouzlo opravdu dobře napsaného a zahraného záporáka. Nemusíte ho mít rádi. Naopak. Musí ve vás vyvolávat tak silné emoce, že vás nutí sledovat dál, protože prostě potřebujete vědět, jestli se nakonec dočká spravedlnosti. A tady to fungovalo dokonale.

Jenže pak se scenáristé rozhodli zamotat úplně všechno

Bohužel někde přibližně v průběhu seriálu přišel okamžik, kdy jsem začala mít pocit, že se tvůrci nechali vlastním nápadem až příliš unést. Z původně skvělé, relativně přehledné zápletky se postupně stává komplikovaná síť rodinných vztahů, tajemství, dalších intrik a neustálých zvratů.

Najednou je do všeho zapletená snad celá rodina. Každý má nějaký problém, každý něco tají, každý je nějakým způsobem součástí velké hry. A místo toho, aby příběh gradoval, začíná se pod vlastní vahou trochu hroutit. Přitom původní námět byl natolik silný, že žádné další komplikace vlastně nepotřeboval. Bohatě by stačilo držet se hlavních postav, jejich motivací a postupného odhalování pravdy. Jenže ne. Musíme přidat další tajemství. Další konflikt. Další nečekané propojení. A ještě jeden zvrat, protože proč ne. Méně je někdy opravdu více.

Z manipulátorky zamilovaná žena? Tady už jsem kroutila hlavou

A pak přišel moment, který mi osobně vadil asi nejvíc. Záporačka, kterou jsem od začátku vnímala jako dokonale vypočítavou manipulátorku, se skutečně zamiluje do Maíry. A najednou máme sledovat její city, vnitřní boj a romantickou rovinu celého příběhu. Neříkám, že záporná postava nemůže milovat. Samozřejmě může. A právě podobné rozpory mohou být z psychologického hlediska nesmírně zajímavé.

Jenže tady na mě celá proměna působila až příliš pateticky. Jako by se tvůrci za každou cenu snažili dodat postavě další emocionální rozměr, přestože její původní chladnokrevnost byla mnohem působivější. Místo napětí jsem tak místy dostávala romantické drama, o které jsem vlastně vůbec nestála.

Poslední díly už chtěly pořádnou dávku trpělivosti

Dalším problémem je stopáž a tempo závěrečných epizod. Zatímco na začátku jsem hltala jednu scénu za druhou, v posledních dílech už jsem měla pocit, že se některé situace zbytečně natahují. Zejména soudní výpovědi jsou místy opravdu úmorné. Chápu, že mají pro celkové rozuzlení svůj význam, ale přiznávám, že jsem se několikrát přistihla při myšlence, zda by nešlo totéž odvyprávět za polovinu času. Seriál, který mě zpočátku držel v neustálém napětí, najednou začal ztrácet tempo. A to je obrovská škoda, protože potenciál měl skutečně mimořádný.

Stálo to za to? Rozhodně ano

Abych ale jen nekritizovala, musím uznat jednu důležitou věc. Finální rozuzlení se mi nakonec líbilo. Navzdory všem výhradám k překombinovanému scénáři, zbytečnému patosu a natahovanému závěru jsem měla po posledním dílu pocit, že jsem sledování rozhodně nevěnovala čas zbytečně.

Umění klamat má totiž něco, co mnoha současným seriálům chybí. Skutečně zajímavý námět, výrazné postavy a schopnost vyvolávat silné emoce. A především jednu naprosto fantastickou záporačku, na kterou jen tak nezapomenu. Nanda Costa pro mě byla jednoznačně nejsilnějším článkem celého seriálu a její výkon si zaslouží obrovskou pochvalu.

Kdyby tvůrci ubrali několik vedlejších zápletek, trochu zkrotili romantickou linku a zkrátili poslední epizody, mohla to být podle mě téměř dokonalá podívaná. Takhle je to velmi dobrý seriál, který se bohužel místy snaží být až příliš chytrý.

Verdikt BezFiltru: Rozhodně doporučuji. Jen se připravte na to, že zatímco první díly budete hltat, u těch posledních už možná začnete trochu netrpělivě pokukovat po hodinách.