Nový seriál Hec měl na papíře všechno, čím by si mě mohl získat. Výborné herecké obsazení, ponurou atmosféru a příběh, který se evidentně nesnaží divákovi všechno servírovat na stříbrném podnose. Jenže po prvním díle ve mně místo napětí zůstala především jedna otázka: O čem to vlastně celé je?

Začněme tím, co funguje. Herecké obsazení je bez debat jednou z nejsilnějších stránek seriálu. Petra Hřebíčková znovu ukazuje, že jí vážnější poloha sedí, Stanislav Majer je výborný a velmi příjemně mě překvapil také Tomas Sean Pšenička. Herecky za poslední roky neuvěřitelně vyspěl a vedle zkušenějších kolegů rozhodně nepůsobí jako někdo, kdo by za nimi zaostával.

A tím bohužel moje nadšení po prvním díle prakticky končí.

Kdo, kde a proč?

Úvod nás vrhne mezi partu mladých lidí, alkohol teče proudem, všichni přes sebe křičí a divák se snaží pochopit, koho vlastně sleduje a proč. Než se vůbec stihne zorientovat, seriál přeskočí jinam. Najednou sedíme v autě s postavami Petry Hřebíčkové a Stanislava Majera, následně poznáváme další lidi a další rodinné vazby.

Samotné střídání několika dějových linií samozřejmě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy divák ještě netuší, kdo je kdo, jak spolu jednotlivé postavy souvisejí a která z informací, jež právě dostal, je vlastně důležitá.

První díl na mě proto místy působil spíš jako skládanka, ke které mi někdo zapomněl dát obrázek na krabici. Tuším, že jednotlivé dílky do sebe později zapadnou. Jenže seriál mě zatím příliš nemotivoval k tomu, abych měla potřebu zjišťovat jak.

Prosím, co říkali?

Samostatnou kapitolou je zvuk. A ne, nemluvím o polštině, která se v seriálu objevuje.

Dialogům jsem chvílemi jednoduše nerozuměla. Některé věty zanikají, jinde člověk loví jednotlivá slova a místo sledování děje přemýšlí, co postava před několika sekundami vlastně řekla. U seriálu, který už sám o sobě vyžaduje poměrně velkou pozornost kvůli množství postav a přeskakování mezi nimi, je to o to větší problém.

Možná je záměrem Hecu působit syrově a autenticky. Pokud ale divák nerozumí dialogům, atmosféra přestává být atmosférou a stává se technickou překážkou.

Vzpomněla jsem si na Pustinu

Atmosférou mi Hec v některých momentech připomněl Pustinu se Zuzanou Stivínovou. Podobně temný svět, tíživá nálada, syrové prostředí a pocit, že pod povrchem se skrývá něco mnohem většího.

Jenže zatímco Pustina mě dokázala velmi rychle přimět chtít vědět, co bude dál, u Hecu jsem po prvním díle bojovala hlavně s tím, abych vůbec pochopila, co se právě děje.

A to je možná největší problém pilotního dílu. Nemusí všechno vysvětlit. Naopak – tajemství je žádoucí. Jenže existuje rozdíl mezi tím, když divák něco neví, protože to před ním tvůrci záměrně skrývají, a tím, když něco neví jednoduše proto, že se v příběhu ztratil.

Druhou šanci mu ještě dám

Hec rozhodně nechci odepsat po jediném dílu. Právě silné herecké obsazení a ponurá atmosféra jsou důvodem, proč mu ještě jednu šanci dám. Je klidně možné, že chaos z úvodu začne s dalšími epizodami dávat smysl a jednotlivé rodiny i postavy se propojí způsobem, který první díl zatím pouze naznačuje.

Pilot ale podle mě svou nejdůležitější úlohu úplně nesplnil. Měl mě vtáhnout do příběhu. Místo toho mě většinu času nutil přemýšlet, kdo je kdo, proč jsme najednou zase někde jinde a – bohužel až příliš často – co právě někdo řekl.

Skvělí herci jsou velkým příslibem. Teď už jen potřebuju začít rozumět nejen jim, ale hlavně celému Hecu.