Vojta Kotek je zpátky na farmě a s ním i pořad, který si už během první řady našel početnou skupinu fanoušků. Chápu proč. Je příjemné sledovat člověka, který si plní velký životní sen, všechno buduje prakticky od základů a přitom dokáže vlastní přešlapy komentovat s humorem. První díl druhé série mi ale do tohoto idylického obrázku hodil vidle.

Druhá řada Farmy Vojty Kotka odstartovala na Prima+ 16. října a v klasickém vysílání Primy se objeví 23. října. Navazuje přitom přesně tam, kde první série skončila. Kotek dál buduje své hospodářství v Kozárovicích a tentokrát chce farmu posunout zase o kus dál. Jedním z velkých témat nové série je ekologické hospodaření a snaha splnit podmínky pro získání certifikace biofarmy.

A vlastně bych neměl důvod si stěžovat. Formát, který mě bavil už v první řadě, funguje dál. Kotek má charisma, dokáže si udělat legraci sám ze sebe a především je na něm stále vidět, že pro něj farma není jen kulisou televizního pořadu. Jenže ve chvíli, kdy se do tohoto světa začnou až příliš agresivně cpát komerční partneři, část jeho přirozenosti se podle mě vytrácí.

Tohle už není product placement. Tohle je skoro reklama s dějem

Rozumím tomu, že podobný projekt musí někdo zaplatit. Farma není levná, televizní produkce také ne a bylo by naivní očekávat, že v pořadu tohoto typu neuvidíme komerční partnery. Ostatně sponzoring je součástí Farmy dlouhodobě. Jenže existuje rozdíl mezi tím, když se značka přirozeně objeví při práci, a okamžikem, kdy mám pocit, že se kvůli ní musel napsat kus scénáře.

A přesně tak na mě v prvním díle působil Bauhaus.

Velké auto přijede na farmu? Dobře. V kontextu stavby to dává smysl a vůbec bych nad tím nepřemýšlel. Jenže následná zinscenovaná scéna přímo v prostorách obchodu už pro mě byla za hranou. V tu chvíli jsem nevnímal Kotka jako člověka budujícího farmu. Vnímal jsem herce, který právě plní zadání reklamního partnera.

A tím se ztrácí přesně to, co má být největší devizou celého pořadu – autenticita.

Podobně na mě působilo výrazné prezentování techniky Bobcat. Samotné stroje mi nevadí. Na farmě jsou potřeba a bylo by absurdní chtít, aby produkce zakrývala jejich loga. Jakmile ale začnu značku vnímat víc než práci, kterou s jejím strojem Kotek vykonává, je něco špatně. Ano, reklama k Farmě patří. Já bych jen ocenil, kdybych na ni při sledování dokázal alespoň na chvíli zapomenout.

Pak přijde Vojta a já mu to skoro všechno odpustím

Protože když odmyslím reklamní momenty, základní recept pořadu pořád funguje. A jeho největší devizou je bezpochyby Vojta Kotek. Jeho komentář mě baví možná ještě víc než samotné farmaření. Má příjemný hlas, velmi specifický humor a hlavně schopnost shodit sám sebe přesně ve chvíli, kdy by jiný moderátor začal celou situaci zbytečně dramatizovat. Není to klasický televizní hlas, který vám vysvětluje, co jste právě viděli. Kotek je součástí příběhu a zároveň jeho komentátorem.

Navíc mu pořád věřím nadšení. Krásně je to vidět už v prvním díle, když se dozví, že jeho ovce čekají mladé. Veterináři přijedou se sonografem zjistit, jak úspěšná byla návštěva berana Hrošáka, a výsledkem je pro Kotka jedna z prvních velkých radostí nové sezony. I Prima právě očekávaná jehňata označuje za jeden z důležitých momentů začátku druhého farmářského roku.

Najednou nepotřebujete žádný uměle vytvořený konflikt, velké drama ani reklamní skeč. Stačí chlap, který zjistí, že budou jehňata, a má z toho upřímnou radost. Je to jednoduché, ale funguje to.

Na tomhle pořadu je něco strašně sympatického

Celý koncept má navíc jednu obrovskou výhodu. Někam směřuje.

Nejde o reality show, kde zavřete deset lidí do vily, necháte je pohádat a po několika týdnech je pošlete domů. Tady před sebou skutečně vidíme něco vznikat. První řada ukázala začátky, druhá už zachycuje další fázi budování hospodářství. Kotek se dál učí, dělá chyby, některé věci musí předělávat a zjišťuje, že romantická představa života na farmě se s realitou často míjí.

Hned na začátku druhé série například řeší budování základů nové salaše ve zmrzlé půdě, což vyvolá spor o správnost zvoleného postupu. Současně musí napravovat některá dřívější rozhodnutí, pokud chce hospodářství dostat k plánované ekologické certifikaci.

Jenže opravdu to všechno dělá Vojta?

A přesto se mi během prvního dílu druhé řady neustále vracela jedna pochybnost.

Do jaké míry sleduji skutečné budování farmy a do jaké míry už sleduji televizní verzi budování farmy? Nechci Kotkovi křivdit. 

Zároveň je ale Kotek herec, režisér a producent. Ví, kde stojí kamera. Ví, že vzniká televizní pořad. A kolem něj logicky existuje tým lidí, bez kterého by podobný projekt ani natáčení nemohly fungovat. Když ho tedy vidím pracovat, vrtá mi hlavou, co se děje po vypnutí kamer. Přijede druhý den znovu Vojta a pokračuje tam, kde skončil? Nebo práci převezmou lidé, které skoro nevidíme, a Kotek se k ní vrátí až ve chvíli, kdy se znovu rozsvítí červené světlo?

Nevím. A právě proto to nechci vydávat za fakt. Jenže čím více mi pořad připomíná svou televizní konstrukci prostřednictvím zinscenovaných reklamních scén, tím častěji nad tím přemýšlím. A to je podle mě paradoxně největší problém product placementu. Nevadí mi pouze proto, že mě někdo nutí dívat se na značku. Vadí mi proto, že narušuje mou důvěru v autenticitu všeho ostatního.

Farma Vojty Kotka má pořád srdce. Ve druhé řadě je ale bohužel čím dál víc vidět i její obchodní kalkulačka.