Seriál Boží plán jsem si zamilovala. Po dlouhé době jsem našla něco, u čeho jsem dokázala vypnout, zapomenout na vlastní starosti a nechat se unášet osudy postav, které mi postupně přirostly k srdci. Jenže předposlední epizoda všechno změnila. Místo úsměvu přišla úzkost, místo odpočinku obrovský smutek. A přestože mě rozhodnutí tvůrců nejprve doslova rozčílilo, s odstupem jsem v něm objevila symboliku, která mi vyrazila dech.

Seriál, který se stal mým malým únikem od reality

Jsou seriály, které sledujete jen proto, abyste zabili čas. A pak jsou takové, na jejichž další díl se skutečně těšíte. Pro mě se do druhé kategorie zařadil právě Boží plán. A troufám si říct, že po opravdu dlouhé době. Zamilovala jsem si jeho atmosféru, jednotlivé postavy i způsob, jakým se jejich osudy postupně proplétají. Nejde o žádné převratné televizní dílo, které by mělo změnit historii české kinematografie. A možná právě v tom spočívá jeho kouzlo. Je lidský, místy naivní, vtipný, dojemný a především neuvěřitelně příjemný.

Velkou zásluhu na tom má samozřejmě Mirek v podání Tomáše Jeřábka. Jeho postava dodává jinak poměrně obyčejným lidským příběhům lehce nadpřirozený rozměr. Člověk si postupně zvykne, že se v jeho přítomnosti dějí věci, které tak úplně neodpovídají běžné realitě. A vlastně mu to vůbec nevadí. Naopak.

Mirek je pro mě jakousi zárukou, že i když se něco pokazí, nakonec se všechno nějak vyřeší. Že život může být komplikovaný, ale pořád v něm existuje prostor pro laskavost, druhé šance a malé zázraky. A přesně to jsem od Božího plánu potřebovala.

Jenže tentokrát jsem si neodpočinula. Naopak

Možná je fér přiznat jednu věc hned na začátku. V osobním životě právě procházím náročným obdobím. A velmi dobře si uvědomuji, že to může ovlivňovat způsob, jakým některé příběhy prožívám. Nedokážu proto tvrdit, že moje reakce na předposlední epizodu byla zcela objektivní. Ostatně recenze ani nemusí být zbavená emocí. Někdy právě emoce nejlépe ukazují, co s námi konkrétní dílo dokázalo udělat.

A tentokrát toho Boží plán dokázal až příliš. Najednou jsem nesledovala seriál, ke kterému jsem si přišla odpočinout. Sledovala jsem příběh, který ve mně vyvolával stále větší úzkost. A když přišel okamžik, kdy zemřel Adam v podání Marka Lambory, zůstala jsem doslova jako opařená. Moje první reakce? Vztek.

Říkala jsem si, že tohle tvůrci prostě přehnali. Že vzali něco, co mě dokázalo rozesmát i v nepříjemných dnech, a proměnili to v další připomínku toho, jak krutý život někdy dokáže být. Proč? Proč bylo nutné zajít až sem? Proč nestačilo, aby postavy prošly komplikacemi, poučily se z vlastních chyb a dostaly šanci na trochu obyčejného štěstí? V tu chvíli jsem měla pocit, že tvůrci celý seriál jedním rozhodnutím zabili.

Pak mi ale došlo něco, co změnilo můj pohled

Jenže když ze mě opadly první emoce, začala jsem o celé epizodě přemýšlet trochu jinak. A najednou mi došlo, jak důmyslně mohl být celý příběh vystavěný. Vzpomněla jsem si na těhotnou Ivanu a její poněkud zvláštní zaměstnání. Na rozptyly. Na něco, co mi v průběhu seriálu připadalo jako další z řady lehce bizarních detailů, které k jeho atmosféře jednoduše patří.

A najednou ten detail získal úplně jiný význam. Smrt, nový život, loučení, pokračování. Věci, které spolu zdánlivě nesouvisejí, se v jediném okamžiku propojily. Kruh se uzavřel. A právě v tu chvíli jsem musela tvůrcům přiznat něco, co se mi po předchozím emocionálním otřesu přiznávalo jen velmi těžko. Pokud byla tahle symbolika skutečně zamýšlená, je mimořádně působivá.

Najednou mi Boží plán nepřipadal jako obyčejná oddechová komedie s trochou nadpřirozena. Začala jsem v něm vidět příběh o konečnosti, pomíjivosti a o tom, že ani ty nejlepší úmysly nedokážou člověka ochránit před vším zlým. A možná právě proto mě to tolik bolelo.

Prosím, jen žádný laciný zázrak

Přesto mám před závěrečnou epizodou jednu obrovskou obavu. Bojím se, že se tvůrci pokusí všechno napravit nějakým nadpřirozeným zásahem. Že Mirek nakonec udělá zázrak a Adam znovu ožije. Že se ukáže, že smrt vlastně nebyla definitivní, a všechno se vrátí do starých kolejí.

A jakkoli bych si přála znovu vidět Adama živého, takový konec by mě pravděpodobně zklamal ještě víc než samotná tragédie. Protože takhle skutečný život nefunguje. Když vám někdo zemře, nemůžete si ho přivolat zpátky. Nemůžete poprosit laskavého tramvajáka, aby zasáhl. Nemůžete přepsat poslední kapitolu společného příběhu jen proto, že se vám nelíbí.

A právě proto je pro mě představa podobného rozuzlení tak problematická. Nejde o to, že by fantasy prvek neměl v Božím plánu své místo. Naopak. Bez Mirka a jeho tajemství by seriál přišel o podstatnou část svého kouzla. Jenže existuje rozdíl mezi nadpřirozenem, které pomáhá lidem najít správnou cestu, a zázrakem, který jednoduše vymaže důsledky tragédie.

Pokud se tvůrci rozhodli otevřít tak bolestné téma, měli by podle mě mít odvahu ho také důstojně uzavřít. Pro diváky, kteří sami někoho ztratili, totiž smrt blízkého člověka není pouhou scenáristickou zápletkou. Je to zkušenost, kterou si nesou každý den.

Pořád ale doufám, že přijde světlo

A teď si možná trochu protiřečím. Protože přestože nechci žádné laciné oživování mrtvých, někde hluboko uvnitř pořád doufám, že to všechno byl jen sen. Že se ještě ukáže nějaké vysvětlení, které nám vrátí alespoň kousek té lehkosti, s níž jsme seriál začali sledovat.

Vím, že je to rozpor. Na jednu stranu volám po realistickém a citlivém zacházení se smrtí, na druhou stranu sama toužím po tom, aby se ta tragédie vlastně nestala. Jenže možná právě v tom spočívá síla celé epizody. Donutila mě prožít něco, co dobře známe i ze skutečného života. Rozum ví, že některé věci změnit nelze. Ale srdce se s tím odmítá smířit.

A tak se před finále vlastně nemodlím za to, aby Adam za každou cenu ožil. Modlím se za to, aby tvůrci dokázali příběh uzavřít způsobem, který nebude popírat bolest, ale zároveň v ní diváka nenechá samotného. Aby nám připomněli, že i po těch nejhorších událostech může mít život smysl. Že pozitivní poselství nemusí nutně znamenat šťastný konec. Někdy může spočívat pouze v tom, že člověk najde sílu pokračovat. Tvůrci už před závěrem naznačili, že tradiční happy end nemusí přijít. A já jim vlastně věřím, že vědí, co dělají.

Jen doufám, že mě o tu důvěru poslední epizoda nepřipraví.

Boží plán totiž pořád miluju. Jen bych si strašně přála, aby mi po jeho skončení nezůstal pouze smutek.