Česká inkluze rozhodně není bezchybná a změnu potřebuje. Nový plán ministra školství Roberta Plagy ale ve mně vyvolává jednu zásadní otázku. Opravdu pomůžeme dětem se speciálními vzdělávacími potřebami tím, že asistent přestane být navázán na konkrétního žáka a o jeho využití bude ve větší míře rozhodovat škola? Na papíře to vypadá jako flexibilita. V praxi se ale může stát, že ředitelé budou jen rozhodovat, které dítě potřebuje pomoc víc.

Vláda v pondělí jednomyslně schválila novelu, která má výrazně změnit fungování asistentů pedagoga na základních školách. Ministr školství Robert Plaga chce podle CNN Prima NEWS odstranit především „plošné přidělování asistentů jednotlivým žákům“. Ředitelé mají dostat větší flexibilitu a sami rozhodovat o jejich nasazení. Zní to vlastně docela rozumně. Kdo jiný než vedení školy by měl vědět, kde je pomoc zrovna potřeba?

Jenže přesně tady začínám mít s celou změnou problém.

Dítě není položka v excelové tabulce

Asistent pedagoga totiž není luxusní bonus, který dítě dostane proto, aby se mu ve škole žilo o něco pohodlněji. U některých žáků může být zásadním předpokladem toho, aby vůbec zvládli fungovat v běžné třídě.

Ministerstvo argumentuje tím, že současný systém je příliš administrativně náročný, regionálně nerovnoměrný a závislý na individuálních doporučeních. Nový model má být podle MŠMT stabilnější, předvídatelnější a spravedlivější a podporu více navázat na skutečné potřeby škol a žáků. To jsou cíle, se kterými se těžko polemizuje.

Jenže hezké slovo „flexibilita“ má také druhou stranu. Pokud má škola určitý rozsah asistentské podpory a ředitel ji může rozdělovat podle aktuálních potřeb, co se stane ve chvíli, kdy jsou ty potřeby větší než dostupná kapacita? Představme si obyčejnou základní školu. V jedné třídě je dítě s poruchou autistického spektra, ve druhé žák s vážnými poruchami chování a ve třetí dítě, které bez intenzivní podpory výuku prakticky nezvládá. A asistentů jednoduše není dost. Koho vybereme?

Právě na tuhle otázku bych chtěla znát odpověď mnohem víc než na to, kolik administrativy nový systém ušetří.

Z asistenta se nesmí stát hasič

Myšlenka, že jeden asistent nemusí celý den sedět vedle jediného dítěte, sama o sobě špatná není. Dokonce si umím představit spoustu situací, kdy je takové využívání asistenta naprosto nesmyslné. Dítě může být v některých hodinách samostatné a pomoc může být mnohem užitečnější jinde.

Pokud reforma odstraní právě takové případy, může být ku prospěchu. Jenže je obrovský rozdíl mezi větou „asistent nemusí být neustále vedle jednoho dítěte“ a stavem, kdy dítě, které podporu skutečně potřebuje, nebude mít jistotu, že ji dostane v potřebném rozsahu.

Asistent se totiž nesmí proměnit v jakéhosi školního hasiče. Teď je problém v 6.A, běží tam. Za hodinu ho potřebuje 8.B, přesune se jinam. A ve středu se situace změní znovu. U některých dětí přitom může být důležitá právě kontinuita, znalost jejich potřeb a vybudovaný vztah. Škola není výrobní hala, ve které můžeme pracovní sílu jednoduše přesouvat tam, kde zrovna bliká červená kontrolka.

A odpovědnost přistane ředitelům

Plaga tvrdí, že kvalitní asistent může být téměř druhým učitelem, zatímco nekvalitní představuje pro školu další problém. V tom mu vlastně dávám za pravdu.  Jenže kvalitu asistenta nevyřešíme tím, že řediteli dáme větší možnost rozhodovat, kam ho pošle.

Naopak na něj přeneseme další obrovskou odpovědnost. Ředitel už nebude řešit pouze personál, rozpočet, rodiče, učitele, provoz školy a všechno ostatní. Nově bude v mnohem větší míře zvažovat také to, kterému dítěti omezenou asistentskou kapacitu přidělí.

A až budou nespokojení rodiče chtít vědět, proč jejich dítě podporu nedostává v rozsahu, který očekávali, za kým půjdou? Za ministrem? Těžko. Půjdou za ředitelem.

Šetřit se dá. Jen ne na nejslabších

Nechci tvrdit, že současný systém funguje dobře a nesmí se na něj sáhnout. Právě naopak. Pokud existují případy, kdy je asistent přidělen neefektivně, změňme je. Pokud systém bobtná jen proto, že je špatně nastavený, opravme ho. Ostatně MŠMT samo uvádí, že jen mezi lednem 2025 a dubnem 2026 narostl počet přepočtených úvazků v oblasti podpůrných opatření o více než 3 300.  Ale mezi racionalizací systému a omezením dostupnosti podpory vede velmi tenká hranice.

A právě proto mě u podobných reforem vždycky trochu znervózní slova jako efektivita, flexibilita a optimalizace. V úředním dokumentu vypadají skvěle. Za každým číslem je ale konkrétní dítě, konkrétní rodina a konkrétní učitel, který má před sebou třeba třicet žáků a současně se snaží zvládnout několik úplně odlišných potřeb.

Pokud nový systém opravdu zajistí, že se pomoc dostane rychleji a lépe tam, kde je potřeba, budu první, kdo uzná, že dával smysl.

Pokud ale „flexibilita“ nakonec bude znamenat jen to, že školy dostanou omezený počet lidí a ředitelé si budou muset vybrat, komu pomoc poskytnou a komu už ne, žádnou inkluzi jsme neopravili. Jen jsme její největší problém přesunuli z ministerstva přímo do ředitelny.