Na nový Love Island jsem se těšila. Ostatně stejně jako každý rok. Jenže tentokrát mi po několika dílech došlo něco, co jsem si možná dříve nechtěla připustit. Tenhle pořad už mě vlastně vůbec nebaví. Ne proto, že by letošní účastníci byli vyloženě špatní nebo že by se ve vile vůbec nic nedělo. Problém je mnohem jednodušší – každý rok sledujeme prakticky to samé. Jen se vymění lidé.

Love Island kdysi působil jako svěží reality show, u které člověk skutečně čekal, co přijde. Dnes už bychom si podle jednotlivých dílů mohli skoro nařídit hodinky. Ráno se obyvatelé vily probudí, začnou po sobě skákat, objímat se a hlasitě se zdravit. Zorka Hejdová pronese své tradiční hlášky, přijde nějaká ta sexy hra, během níž se soutěžící líbají nebo po sobě lezou, následuje několik rozhovorů o vztazích a večer dorazí zpráva, která má všechno dramaticky změnit.

Jenže už to nic nemění. Překvapení se totiž vytratilo. Love Island začíná připomínat seriál, u kterého dopředu znáte scénář, jen netušíte, kteří herci letos dostali hlavní role. A ani Casa Amor nebo příchod bombshells už nejsou něčím, co by člověka zvedlo ze židle. Víme, že přijdou. Víme přibližně kdy. A víme i to, co budou mít způsobit.

Ostrov lásky, nebo továrna na influencery?

Letošní řada má podle mě ještě jeden problém, který je možná mnohem zásadnější. Chybí mi věková pestrost. Velká část soutěžících se pohybuje kolem 22 až 24 let. Samozřejmě i ve dvaadvaceti můžete potkat člověka, se kterým strávíte celý život. Jenže pokud má být hlavní myšlenkou Love Islandu hledání životního partnera, nabízí se otázka, zda by pořadu neprospěli také lidé kolem třicítky nebo ještě starší, kteří už mají za sebou několik vážnějších vztahů a třeba opravdu vědí, koho vedle sebe chtějí.

A tím se dostáváme k věci, která mě na současném Love Islandu štve asi nejvíc. Čím dál hůř se věří tomu, že hlavním důvodem účasti je skutečně láska. Reality show se stala obrovskou příležitostí, jak během několika týdnů získat tisíce sledujících, rozjet Instagram, TikTok, spolupráce a po návratu domů začít budovat kariéru influencera.

Netvrdím, že to platí o každém soutěžícím. To samozřejmě nemůžeme vědět. Jenže přesně tento dojem ve mně pořad stále častěji vyvolává. A ve chvíli, kdy začnete přemýšlet, jestli člověk před kamerou skutečně pláče kvůli zlomenému srdci, nebo především řeší, jak bude jeho příběh vypadat na obrazovce, Love Island přestává fungovat jako vztahová reality show.

Nejhorší je, že na druhé straně může stát někdo, kdo své city bere skutečně vážně. A právě tehdy už nejde jen o nevinnou televizní hru. Jeden získá příběh, pozornost a nové followery, zatímco druhý odjíždí domů se zlomeným srdcem.

Love Island by možná potřeboval pauzu

A je to škoda. Love Island má pořád všechno, co by dobrá reality show měla mít. Nádhernou vilu, atraktivní prostředí, známou moderátorku, velkou fanouškovskou základnu a formát, který dokáže vytvářet silné momenty. Jenže sexy hra číslo 147 už zkrátka nestačí. Stejně jako nestačí vyměnit dvacet mladých lidí a doufat, že letos z úplně stejného receptu vznikne něco jiného.

Možná by proto Love Islandu vůbec neuškodilo na chvíli zmizet. Dát si rok pauzu, překopat casting, přivést věkově pestřejší skupinu lidí, změnit některé principy hry a především zkusit diváka zase něčím překvapit. Protože já se na další sérii klidně budu těšit. Ale nechci za rok sledovat stejný Love Island popáté. Jen s jinými lidmi v plavkách.