Kdysi stačilo, aby Zdeněk Pohlreich vstoupil do restaurace, a člověk věděl, že se schyluje k pořádnému televiznímu zážitku. Ostré hlášky, vyděšení kuchaři, šokující záběry z kuchyně a nekompromisní šéfkuchař, který si rozhodně nebral servítky. Jenže časy se změnily. Letošní řada Ano, šéfe! už podle mě postrádá to, co z pořadu kdysi udělalo fenomén. A dostupná čísla sledovanosti naznačují, že nejsem jediná, koho návrat slavného šéfa tolik neoslovil.

Pamatuji si dobu, kdy jsem se na každý nový díl Ano, šéfe! skutečně těšila. Nikdy jsem totiž pořádně nevěděla, co přijde. Jestli Pohlreich objeví v kuchyni něco naprosto nechutného, jestli se pohádá s majitelem restaurace, nebo jestli předvede některý ze svých legendárních výbuchů. Právě ta nepředvídatelnost byla podle mě jedním z hlavních důvodů, proč pořad tolik fungoval.

Dnes si ale připadám, jako bych sledovala něco, co už jsem viděla snad stokrát. A co je horší, většinou dokážu odhadnout nejen průběh epizody, ale i to, co Zdeněk Pohlreich restauraci nakonec poradí.

Sledovanost už není, co bývala

Že slavná gastronomická reality show možná ztrácí část svého někdejšího kouzla, naznačují také televizní čísla. Zatímco loňská řada přilákala podle údajů televize Prima v průměru 390 tisíc diváků starších patnácti let, letošní výsledky jsou zatím skromnější.

Jak vyplývá z údajů zveřejněných na MediaGuru, premiérový díl z 27. srpna sledovalo 268 tisíc lidí. O týden později jich bylo 259 tisíc, 1. října se sledovanost vyšplhala na 297 tisíc a 8. října pořad přilákal 279 tisíc diváků.

Čtyři vybrané epizody tak dosáhly průměru přibližně 276 tisíc diváků. To je znatelně méně než průměr celé loňské sezony, přestože na konečné hodnocení letošní řady si musíme počkat.

Samozřejmě nelze tvrdit, že za nižšími čísly stojí pouze samotný Pohlreich. Sledovanost ovlivňuje konkurence, vysílací čas i měnící se divácké návyky. Jenže já mám při sledování letošních epizod pocit, že problém je mnohem jednodušší. Pořad už zkrátka nemá čím překvapit.

Pohlreich vyměkl. A sám to přiznává

Na původním Ano, šéfe! mě nejvíce bavilo, že Pohlreich působil jako naprostá autorita. Když přišel do kuchyně, bylo cítit napětí. Kuchaři často znervózněli, majitelé restaurací se snažili obhajovat své postupy a divák jen čekal, kdy přijde nevyhnutelný střet s realitou.

Dnes už takový pocit nemám. Pohlreich je klidnější, shovívavější a podle mě mnohem předvídatelnější. Samozřejmě občas zvýší hlas nebo pronese některou ze svých typických peprných hlášek, jenže už to na mě nepůsobí stejně. Jako by dobře věděl, že právě tyhle momenty od něj diváci očekávají, a tak jim je čas od času dopřeje.

Jenže rozdíl mezi spontánním výbuchem a hláškou, která má připomenout staré dobré časy, je obrovský. Zajímavé přitom je, že samotný šéfkuchař svou proměnu nijak nepopírá. Před začátkem nové řady přiznal, že je dnes měkčí a hodnější než v minulosti. Zároveň uvedl, že některé věci, které by v minulosti vyvolaly konflikt, nechává být.

A právě tady podle mě leží jeden z největších problémů.

Neříkám, že by měl Pohlreich na zaměstnance bezdůvodně křičet nebo je ponižovat. To rozhodně ne. Jenže jeho někdejší přísnost vytvářela napětí, které bylo pro televizní formát zásadní. A mám pocit, že s jeho zmírněním se změnilo také chování lidí, za kterými přijíždí.

Kuchaři už z něj podle mě nemají takový respekt

V prvních sériích působil Pohlreich jako člověk, před kterým se jen tak někdo neodvážil machrovat. Když něco zkritizoval, bylo jasné, že jeho slova mají váhu. Zaměstnanci restaurací často působili, jako by právě dorazila ta nejpřísnější inspekce na světě.

V nových epizodách ale podobnou atmosféru postrádám. Mám dojem, že si někteří zaměstnanci z jeho přítomnosti už tolik nedělají. Samozřejmě nemohu vědět, jak se k němu chovají mimo kamery, ale výsledný televizní dojem je podle mě jednoznačný.

A možná to souvisí také s tím, že dnes už každý ví, kdo Zdeněk Pohlreich je. Když se pořad v roce 2009 objevil na obrazovkách, byl pro řadu lidí novou a neokoukanou osobností. Dnes jsou jeho hlášky legendární, jeho styl dobře známý a samotný pořad má za sebou více než patnáct let historie.

Z někdejšího obávaného šéfa se tak podle mě postupně stala televizní celebrita, kterou už téměř každý dokáže odhadnout.

Pořad uvízl v minulosti. A Pohlreichovy rady znám nazpaměť

Ještě větší problém ale vidím v samotném konceptu. Ano, šéfe! se podle mě za všechny ty roky téměř nikam neposunulo.

Scénář jednotlivých epizod je totiž stále podobný. Pohlreich přijede do restaurace, ochutná jídlo, objeví zásadní nedostatky, promluví zaměstnancům do duše, navrhne změny a nakonec se vrátí zjistit, zda si z jeho návštěvy něco odnesli.

A já už prakticky dopředu vím, co bude následovat.

Zjednodušit jídelní lístek. Přestat používat polotovary. Zaměřit se na čerstvé suroviny. Udržovat pořádek v kuchyni. Lépe komunikovat se zákazníky. Hlídát náklady a konečně začít přemýšlet nad tím, co vlastně restaurace nabízí.

Nechápejte mě špatně. Jsou to naprosto správné rady a Pohlreich bezpochyby gastronomii rozumí. Jenže kolikrát se mám jako divačka dívat na to, jak někomu po stopadesáté vysvětluje, že by neměl mít na jídelním lístku osmdesát položek?

To už pro mě zkrátka není televizní překvapení. Je to opakování látky, kterou dávno znám.

A zatímco se televizní zábava neustále proměňuje, Ano, šéfe! podle mě stále spoléhá na recept, který fungoval před patnácti lety. Jenže tehdejší úspěch automaticky nezaručuje, že bude stejně dobře fungovat i dnes.

Nostalgie nestačí. Šéf potřebuje změnu

Zdeňka Pohlreicha mám přitom stále ráda. Myslím si, že pro českou gastronomii udělal obrovský kus práce a že jeho původní pořad měl skutečný význam. Dokázal upozornit na problémy, o kterých se dříve tolik nemluvilo, a ukázal divákům, že dobrá restaurace není jen o velkých porcích a levném pivu.

Právě proto mě současná podoba Ano, šéfe! trochu mrzí.

Pohlreich už podle mě nemusí nikomu dokazovat, že je výborný kuchař. A možná by ani neměl donekonečna opakovat roli přísného mentora, která ho kdysi proslavila. Mnohem zajímavější by pro mě bylo sledovat, jak se vypořádává s novými problémy současné gastronomie, které před patnácti lety vůbec neexistovaly nebo nebyly tak výrazné.

Třeba s nedostatkem zaměstnanců, rostoucími náklady, rozvozem jídla, sociálními sítěmi nebo s tím, jak dnes restaurace bojují o zákazníky.

Protože mám pocit, že zatímco česká gastronomie se za posledních patnáct let výrazně proměnila, televizní Pohlreich zůstal uvězněný ve stejném scénáři.

A možná je právě to důvod, proč mě nové díly už tolik nebaví.

Nechci další nostalgickou připomínku starých časů. Chtěla bych znovu zažít ten pocit, že vůbec netuším, co se v příštích pěti minutách stane.

A ten mi letošní Ano, šéfe! zatím nenabízí.