Andrej Babiš je zvyklý vítězit. Jenže komunální volby mu ukázaly, že ne všude se před jeho hnutím rozprostírá červený koberec. V Praze skončilo ANO až čtvrté a premiérova následná reakce ve mně vyvolala jednu poměrně absurdní představu. Jako kdyby malému klukovi někdo na pískovišti sebral oblíbenou bábovičku. Jenže místo obyčejného vztekání přišlo připomenutí, kdo v této zemi rozhoduje o státním rozpočtu. A právě to mi připadá mnohem znepokojivější než samotná volební porážka.

Když se vítězství nekoná, přichází vztek

Představte si malé dítě, které si na pískovišti staví hrad. Všechno jde podle plánu, ostatní si hrají kolem něj a ono má pocit, že celé pískoviště patří právě jemu.

Pak ale přijde někdo jiný, postaví větší hrad a odnese si obdiv ostatních dětí.

Co udělá náš malý stavitel? Pogratuluje soupeři? Uzná, že tentokrát zkrátka nebyl nejlepší?

Kdepak. Začne připomínat, že kyblíček je jeho, lopatičku přinesl také on a bez jeho hraček by si ostatní vlastně ani neměli s čím hrát.

Přesně tak na mě působilo povolební vystoupení Andreje Babiše.

Jeho hnutí ANO sice celostátně získalo mezi politickými stranami nejvíce hlasů, ale v Praze utrpělo nepříjemnou porážku. Skončilo až čtvrté, což rozhodně nebyl výsledek, kterým by se premiér mohl chlubit.

A právě po tomto neúspěchu přišla slova, která mě zarazila.

Když nemám bábovičku, připomenu vám, kdo má peněženku

„Naše stoosmička přijímá zákony, naše stoosmička rozhoduje o rozpočtu,“ prohlásil Babiš po volbách.

Podle Seznam Zpráv zároveň připomínal, že vláda financuje důležité projekty v hlavním městě a že spolupráce s budoucím vedením Prahy bude záležet také na jeho přístupu k vládě.

A tady se podle mě dostáváme k podstatě problému.

Od premiéra bych po volební porážce čekala především respekt k rozhodnutí voličů. Ne připomínání toho, kdo drží státní kasu.

Samozřejmě, Babiš tvrdí, že nikomu nevyhrožoval. Že chce spolupracovat a že jeho slova byla pouze konstatováním politické reality.

Jenže politika není jen o tom, co člověk doslova řekne. Je také o tom, kdy to řekne, v jaké situaci a jaký tím vyšle signál.

A připomínat bezprostředně po volební porážce, že právě moje vláda rozhoduje o rozpočtu, na mě zkrátka nepůsobí jako velkorysé gesto vítěze.

Spíš jako demonstrace síly člověka, který právě zjistil, že nemá všechno pod kontrolou.

Začíná se Babišovi bortit obraz neporazitelného lídra?

Na celé situaci mě ale zaujalo ještě něco jiného.

Nemohu se zbavit dojmu, že Babiš možná poprvé po delší době začíná výrazněji vnímat, že jeho politická podpora není samozřejmostí.

Aby bylo jasno, z jedněch komunálních voleb rozhodně nelze vyvozovat, že se mu hroutí politická kariéra. ANO zůstává mimořádně silným hráčem a výsledky místních voleb se nedají jednoduše převádět na celostátní preference.

Jenže právě proto mi jeho reakce připadá tak zvláštní.

Proč má politik, který disponuje pohodlnou sněmovní většinou a stojí v čele vlády, potřebu po neúspěchu v jednom městě tak důrazně připomínat svou moc?

Možná je to jen povolební frustrace. Možná snaha ukázat, že ANO zůstává důležitým partnerem, i když v Praze neuspělo.

A možná je za tím také obava, že voliči začínají v některých městech hledat alternativu.

To poslední je samozřejmě pouze moje interpretace. Do Babišovy hlavy nikdo z nás nevidí.

Ale jeho vystoupení ve mně tento dojem zanechalo.

Praha není hračka za odměnu

Na celé věci je podle mě nejdůležitější něco, co by v politické debatě nemělo zapadnout.

Státní rozpočet není soukromá peněženka premiéra.

Nejsou to peníze Andreje Babiše, hnutí ANO ani žádné jiné politické strany. Jsou to veřejné prostředky, které mají sloužit občanům bez ohledu na to, koho volili.

Pražané přece nepřestávají platit daně jen proto, že ve volbách nedali dost hlasů vládnímu hnutí.

Stejně tak by se neměli obávat, že jejich město bude mít složitější cestu k důležitým investicím, pokud si zvolí jiné politické vedení.

Jistě, spolupráce vlády s magistrátem je pro velké projekty zásadní. Nikdo nemůže očekávat, že politické rozdíly zmizí mávnutím kouzelného proutku.

Ale mezi politickým vyjednáváním a naznačováním, kdo má v ruce peníze, je podle mě velmi tenká hranice.

A právě na tu Babiš svým vystoupením nebezpečně upozornil.

V demokracii občas někdo prohraje. I Andrej Babiš

Možná bychom si měli připomenout jednu naprosto obyčejnou věc.

Volební porážka není křivda.

Není to osobní útok na politika. Není to důkaz, že voliči někoho nenávidí. A už vůbec to není důvod vytahovat z rukávu argumenty o tom, kdo rozhoduje o státních penězích.

Je to prostě demokracie.

Jednou vyhraje jeden, podruhé druhý. A úkolem politika není pouze umět slavit vítězství, ale také přijmout porážku.

Andrej Babiš má nepochybně obrovské politické zkušenosti. O to víc bych od něj očekávala, že podobnou situaci zvládne s větším nadhledem.

Místo toho jsem měla při sledování jeho povolební reakce pocit, že se vracíme na ono pomyslné pískoviště.

Někdo mu sebral bábovičku. A on ostatním připomněl, že má pořád v ruce celý kyblík.

Jenže Česká republika není pískoviště a státní rozpočet není hračka, kterou může někdo vytáhnout pokaždé, když se mu nelíbí výsledek voleb.

A právě proto bychom podobná slova neměli přecházet pouhým pokrčením ramen.