Patřil mezi mé největší favority letošní řady Zrádců. Elitní vyjednavač Adam Dolník měl díky své profesi všechny předpoklady k tomu, aby na hradě Křivoklát předvedl nezapomenutelnou hru. Jenže už od začátku jsem tušila, že jeho cesta nebude mít dlouhého trvání. Nakonec podle mě nedoplatil ani tak na svou profesi jako na způsob, jakým ji využíval při vlastní obhajobě. Místo promyšlené strategie se totiž zasekl na jediném argumentu, který postupně přestal fungovat.

Favorit, jehož osud jsem tušila od začátku

Když jsem se dozvěděla, že se třetí řady Zrádců zúčastní Adam Dolník, okamžitě mě zaujal. Profesionální vyjednavač, který se pohybuje v prostředí krizových situací, pracuje s lidskými emocemi a dokáže přesvědčovat druhé. Kdo jiný by měl mít pro podobnou psychologickou hru lepší předpoklady?

Dolník navíc není žádným začátečníkem. Jak připomněl například server iDNES.cz, má zkušenosti s vyjednáváním při únosech a školil také příslušníky FBI či Scotland Yardu. Přiznávám, že jsem od něj očekávala hodně. Představovala jsem si hráče, který dokáže ostatní dokonale přečíst, rozpoznat drobné změny v jejich chování a postupně rozplétat síť lží. Zároveň jsem ale od prvního okamžiku tušila, že právě jeho profesní zkušenosti se mu mohou stát osudnými. Ve Zrádcích totiž nemusíte udělat nic špatného, abyste se stali podezřelými. Někdy úplně stačí, že jste příliš schopní.

Jeho největší přednost se změnila v prokletí

Adam se velmi rychle stal výraznou osobností celé skupiny. Dokázal formulovat své myšlenky, přebíral iniciativu a snažil se ostatní vést k určitému způsobu uvažování. Jenže právě tím na sebe přitahoval pozornost. V prostředí, kde se všichni snaží odhalit manipulátory, působí profesionální vyjednavač téměř jako ideální podezřelý. Člověk, který se živí přesvědčováním druhých, přece musí umět také dokonale lhát. Alespoň taková zkratka se nabízí.

Podobný problém se začal projevovat už během předchozích epizod. Adam se postupně dostával do pozice neoficiálního vůdce skupiny, což současně posilovalo nedůvěru některých spoluhráčů. A já jsem si čím dál častěji říkala, že pokud rychle nezmění strategii, nemá šanci dlouhodobě obstát.

Jediný argument, který se nakonec obrátil proti němu

Tady podle mě Adam udělal svou největší chybu. Místo aby hledal různé způsoby, jak ostatní přesvědčit o své věrnosti, opakovaně se vracel k jednomu argumentu. Tvrdil, že by si kvůli své profesi nemohl dovolit být Zrádcem. Pokud by ho totiž tolik lidí vidělo v televizi lhát a manipulovat, mohl by si tím poškodit profesní pověst.

Na první poslech to možná zní logicky. Jenže když se nad tím člověk skutečně zamyslí, začne celá argumentace dostávat trhliny.

Proč by se profesionální vyjednavač nemohl zúčastnit televizní hry v roli Zrádce?

Zrádci jsou přece soutěž. Hra s jasně danými pravidly, ve které je lhaní součástí přidělené role. Být Zrádcem neznamená být nečestným člověkem v reálném životě. Stejně jako herec, který ztvární vraha, nemusí mít nic společného se skutečným násilím. A právě proto mi Adamův argument nikdy nepřipadal dostatečně přesvědčivý.

Navíc si myslím, že by si svou případnou roli Zrádce dokázal před veřejností velmi dobře obhájit. Vždyť by pouze ukazoval, že umí využívat schopnosti, kterými se profesionálně zabývá. Nedokážu si představit, že by se někdo rozhodl přestat využívat služeb zkušeného vyjednavače jen proto, že v televizní soutěži dokázal přesvědčivě hrát přidělenou roli.

Samozřejmě nemohu vědět, jak by na jeho účast reagovali skuteční klienti. Jenže právě proto podle mě nemělo smysl stavět celou obhajobu na tak nejistém předpokladu.

Když přestali věřit i nejbližší, bylo rozhodnuto

Nejhorší na celé Adamově strategii bylo, že ji postupně přestávali přijímat i lidé, kteří mu byli blízcí. Z mého pohledu bylo patrné, že pochybnosti začaly sílit také u Zdislavy Pokorné a Jana Špačka. A právě v takové chvíli už měl Adam pochopit, že jeho dosavadní způsob obhajoby nefunguje.

Jenže on se stále vracel ke stejnému vysvětlení. Jako by očekával, že když ostatním dostatečně často zopakuje, proč by se mu role Zrádce profesně nevyplatila, nakonec mu uvěří. Podle mě se ale stal pravý opak. Čím častěji argument opakoval, tím méně přesvědčivě působil. A místo aby rozptyloval podezření, začal ho svou obhajobou ještě posilovat.

Právě tady jsem od profesionálního vyjednavače čekala mnohem víc. Člověk s jeho zkušenostmi by měl přece dokázat vyhodnotit, kdy určitý způsob komunikace přestává fungovat. Kdy je potřeba změnit taktiku, přestat přesvědčovat a začít více naslouchat. Jenže Adam podle mě udělal přesný opak.

Měl vůbec do Zrádců chodit?

Během sledování mě několikrát napadla jedna otázka. Pokud Adam skutečně považoval roli Zrádce za něco, co by mohlo zásadně poškodit jeho profesní pověst, měl se vůbec do soutěže hlásit? Vždyť už samotný princip pořadu spočívá v tom, že nikdo dopředu neví, jakou roli dostane.

Každý účastník musí počítat s možností, že bude vybrán mezi Zrádce. A pokud se člověk takové role předem obává kvůli svému zaměstnání, nabízí se otázka, zda je pro něj podobná soutěž vůbec vhodná. Osobně si ale nemyslím, že Adam udělal chybu tím, že do Zrádců přišel. Naopak. Myslím si, že mohl být jedním z nejzajímavějších hráčů celé série. Chybu podle mě udělal až ve chvíli, kdy svou profesi začal využívat jako hlavní důkaz vlastní neviny.

Zkušenosti s vyjednáváním mu měly pomáhat číst ostatní. Místo toho se z nich stal argument, kterým se snažil vysvětlovat sám sebe.

A to je podle mě obrovská škoda.

Adam měl na víc. Jenže svůj potenciál zahodil

Na Adamově vyřazení mě nejvíc mrzí právě to, kolik nevyužitého potenciálu po sobě zanechal. Opravdu jsem věřila, že může patřit mezi hráče, kteří dokážou hru zásadně ovlivnit. Že bude postupně odhalovat slabiny ostatních, nenápadně pracovat s jejich emocemi a využívat zkušenosti, které běžný soutěžící jednoduše nemá.

Místo toho jsem sledovala člověka, který se stále více zamotával do vlastní obhajoby. Až je na tom něco téměř ironického. Profesionální vyjednavač, který se celý život zabývá komunikací a přesvědčováním druhých, nakonec nedokázal přesvědčit své nejbližší spoluhráče.

Samozřejmě je potřeba připomenout, že Zrádci nejsou skutečné krizové vyjednávání. Jde o specifickou psychologickou hru, v níž mohou rozhodovat emoce, náhoda, skupinová dynamika i zdánlivě nelogická podezření. Adamovo vyřazení proto nijak nezpochybňuje jeho skutečné profesní schopnosti.

Přesto si myslím, že právě od něj jsme mohli vidět mnohem propracovanější strategii. Adam Dolník byl jedním z mých favoritů a jeho konec mě mrzí. Zároveň ale nemohu říct, že by mě překvapil. Od začátku jsem tušila, že jeho povolání bude ostatním trnem v oku. Jen jsem doufala, že si s tím dokáže poradit lépe.

Nakonec mu podle mě nezlomilo vaz to, že byl elitním vyjednavačem. Zlomilo mu ho to, že se přestal chovat jako hráč s několika možnostmi a vsadil všechno na jedinou kartu.

A ta mu bohužel nevyšla.