Když jsem zjistil, že Sebastian spojil síly s Benem Cristovaem, přiznávám, že jsem žádnou hudební revoluci nečekal. Spíš další chytlavou českou popovou tuctovku, která neurazí, párkrát se protočí v rádiích a za několik týdnů po ní nezůstane skoro nic. Stačilo ale několik desítek vteřin nové skladby Chemie a svůj prvotní úsudek jsem musel hodně rychle přehodnotit.

Přitom začátek Chemie moje očekávání vlastně potvrzuje. Ozve se Sebastianův charakteristický hlas, který bezpečně poznáte během několika vteřin, a pokud jeho tvorbu znáte, snadno můžete nabýt dojmu, že přesně víte, co bude následovat. Melodický český pop, výrazný refrén, bezpečná produkce a další „odrhovačka“, která se bude dobře vyjímat v rádiovém playlistu. Jenže právě ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že mám skladbu přečtenou, přijde zlom. Chemie začne postupně ukazovat zuby a Sebastian s ní také.

Najednou je jeho hlas syrovější, ostřejší a místy až překvapivě tvrdý. A právě tady pro mě leží největší síla celé skladby. Sebastian se nesnaží jen obléct svou klasickou tvorbu do tvrdších kytar, aby mohl tvrdit, že experimentoval. Mění způsob, jakým svůj hlas používá. V důraznějších pasážích z něj vytahuje barvu a energii, kterou jsem si s ním dříve vůbec nespojoval. Jestli jsem měl Sebastiana pořád někde v hlavě uloženého především jako kluka od Toulavé, Chemie mi tuhle škatulku během jednoho poslechu poměrně brutálně rozbila.

A není náhoda, že je výsledný zvuk tak výrazný. Podle informací zveřejněných při vydání skladby si Sebastian s myšlenkou na tvrdší hudbu pohrával delší dobu, ale měl obavy, jak podobnou změnu přijme jeho publikum. Chemie je nakonec jeho dosud nejtvrdší kytarovou skladbou. Popovou melodiku kombinuje s výraznými breakdowny a zvukem, který místy sahá až k nu-metalu. A za mě udělal dobře, že se přestal bát.

Ben Cristovao není jen jméno na obalu

Velmi snadno se přitom mohlo stát, že Ben Cristovao bude v Chemii fungovat především jako atraktivní featuring. Velké jméno přivede další posluchače, odzpívá si svoji část a jde se dál. Jenže tady mi jejich spojení dává smysl i hudebně. Ben skladbu nepřebíjí, ale dodává jí přesně tu energii, kterou v daném okamžiku potřebuje. Jeho hlas vedle Sebastianova funguje přirozeně a právě střídání obou interpretů pomáhá tomu, aby skladba nezůstala stát na jednom místě.

Ostatně jejich spolupráce se nerodila narychlo. Sebastian už dříve dostal od Bena nabídku na společnou skladbu, tehdy ale cítil, že ještě nenastal správný okamžik. Nechtěl podle vlastních slov vytvořit něco tuctového a čekal na věc, která bude dostatečně speciální. Tou se nakonec stala právě Chemie, natočená v Beyond Music Studio v Nitře. Když znám tohle pozadí, výsledek mi dává ještě větší smysl. Tohle skutečně nepůsobí jako duet vzniklý jen proto, aby vedle sebe na Spotify svítila dvě známá jména.

Pochvalu si podle mě zaslouží i samotný text. U podobně tvrdě postavené skladby by bylo snadné všechno vsadit na zvuk, kytary a efektní refrén a slova nechat někde na druhé koleji. Chemie ale není jen demonstrací toho, že Sebastian umí zakřičet a Ben do toho přidat svou energii. Text drží temnější atmosféru skladby pohromadě a hlavně nepůsobí jako něco, co bylo na hotovou hudbu nalepené dodatečně. Právě spojení melodické části s tvrdými přechody dává písni kontrast, díky kterému jsem měl po prvním poslechu chuť pustit si ji znovu.

A právě to je pro mě u nové hudby možná nejjednodušší test. Ne kolik má skladba žánrových experimentů, ne kolik známých jmen se na ní objeví, ale jestli po jejím skončení automaticky sáhnu po tlačítku přehrát znovu. U Chemie se mi to stalo.

Chemie je podle mě jeden z nejvýraznějších důkazů, že Sebastian už dávno není pouze zpěvákem Toulavé. Tentokrát to navíc nedokazuje jen jinou produkcí. Především ukazuje, co všechno má schované ve vlastním hlase. A právě jeho tvrdší poloha je pro mě největším překvapením celé skladby.