Po prvním díle jsem k novému seriálu Oddíl B rozhodně shovívavá nebyla. Humor mi připadal místy křečovitý, děj se vlekl a Zdeněk Godla jako by hrál postavu, kterou už jsme v různých obměnách viděli několikrát. Druhý díl ale přinesl něco, co jsem po premiéře úplně nečekala – téměř absolutní obrat. Seriál najednou dostal spád, přitvrdil v humoru a konečně začal naznačovat, že za každodenními eskapádami vězňů bude také skutečný příběh.

Když jsem hodnotila první díl Oddílu B, příliš mnoho důvodů k nadšení jsem nenašla. Seriál měl dobrý námět, prostředí věznice nabízelo obrovský prostor pro černý humor a bizarní situace, jenže výsledek na mě působil, jako by tvůrci zatím sami nevěděli, jak všechny tyhle ingredience správně smíchat. Některé vtipy byly až příliš předvídatelné, tempo kolísalo a během sledování nastávaly momenty, kdy jsem se zkrátka nudila. O to větší překvapení pro mě představoval druhý díl. Jako kdyby si seriál během jediného týdne konečně uvědomil, čím chce být.

Tentokrát jsem se totiž nenudila prakticky vůbec. Přibylo černějšího humoru, jednotlivé situace mají mnohem lepší načasování a hlavně celý díl působí živěji. Už nesledujeme pouze skupinu svérázných vězňů, kteří mají jeden po druhém pronášet hlášky. Postavy mezi sebou začínají fungovat, vzniká mezi nimi určitá dynamika a prostředí věznice konečně není jen kulisou pro sled skečů. Oddíl B tím získává něco, co mi v premiéře citelně chybělo – vlastní rytmus a atmosféru.

Volba hlavy baráku byla trefa do černého

Nejvíc mě bavil motiv volby „hlavy baráku“. Právě tady podle mě seriál poprvé naplno ukázal, jak dobře může jeho koncept fungovat. Pro člověka zvenčí jde v podstatě o absurdní malou volbu uvnitř věznice, pro její obyvatele se z ní ale stane událost téměř celospolečenského významu. Najednou je potřeba získávat podporu, přesvědčovat ostatní, řešit, kdo se ke komu přidá, a sledovat, jak jednotliví vězni celou situaci smrtelně vážně prožívají. A právě ten kontrast funguje skvěle.

Nemohla jsem se přitom ubránit dojmu, že sleduji malou vězeňskou paralelu našich skutečných voleb. Také tady jde o přízeň voličů, osobní sympatie, soupeření a především o moc, která možná zvenčí nevypadá nijak zásadně, ale pro lidi uvnitř daného světa znamená skoro všechno. Seriál z toho naštěstí nedělá žádnou těžkopádnou politickou satiru. Nechá celou situaci jednoduše rozehrát a divák si podobnost najde sám. Právě proto mě tahle část bavila možná nejvíc z dosavadních dvou epizod.

Mnohem lépe na mě tentokrát působil také Zdeněk Godla. U prvního dílu jsem měla problém s tím, že jsem v jeho výkonu viděla až příliš mnoho postav, které už v minulosti hrál. Tentokrát byl ale zkrátka víc Zdeňkem Godlou v tom nejlepším slova smyslu. Jeho postava je drzejší, ostřejší, dovolí si víc a Godlovi přesně tahle poloha sedí. Nemusí se přehnaně snažit být vtipný, protože humor přichází přirozeně právě z jeho reakcí, výrazů a způsobu, jakým dokáže ostatní odpálkovat. Najednou jsem měla pocit, že tvůrci přestali jeho komediální talent držet na uzdě a dovolili mu dělat to, v čem je nejsilnější.

Velké plus si u mě připisuje také Marsell Bendig. Jeho postava mě bavila už samotným způsobem, jakým do celého vězeňského osazenstva zapadá, ale ve druhém díle se ukazuje, že může patřit k těm, na které se budu těšit pravidelně. Nepotřebuje kolem sebe velkou dějovou linku ani dlouhé monology. Stačí, aby se objevil ve správnou chvíli, a scéna dostane úplně jinou energii. Přesně podobné vedlejší postavy sitcom potřebuje – nejsou tam jen do počtu, ale dokážou si ukrást scénu pro sebe.

Konečně se začíná rodit skutečný příběh

Možná nejdůležitější změna ale nespočívá ani v humoru. Druhý díl začal konečně rozkrývat dějovou linku hlavní postavy. A to je podle mě pro další fungování Oddílu B naprosto zásadní. Po premiéře jsem měla obavu, zda celý seriál nebude postavený jen na jednoduchém principu: vězení, několik výrazných figurek a každý týden nová várka humorných situací z jejich každodenního života. Něco takového může fungovat chvíli, ale velmi rychle by se to vyčerpalo.

Teď se ale začíná ukazovat, že pod komediální vrstvou bude něco víc. Příběh hlavní postavy dostává jasnější obrysy a poprvé jsem skutečně zvědavá, kam ji tvůrci chtějí dovést. A přesně to prvnímu dílu chybělo. Nestačí mě pobavit na čtyřicet minut, potřebuji také důvod pustit si další epizodu. Po premiéře jsem ho příliš neměla. Po druhém dílu ho mám.

A možná právě proto je můj dojem z pokračování tak výrazně lepší. Oddíl B se během jediného dílu neposunul jen v množství povedených vtipů. Začal působit jako seriál, který má vlastní svět, charaktery a především nějaký směr. Černější humor mu sedí podstatně víc než snaha tlačit každou scénu do jednoduchého fórku a vězeňské prostředí konečně začíná využívat ve svůj prospěch. Pokud si tento tón udrží a bude dál rozvíjet příběh namísto pouhého řetězení skečů, moje původní obavy mohou velmi rychle zmizet.

Po prvním dílu bych rozhodně neřekla, že se budu na pokračování Oddílu B těšit. Po druhém už ano. A právě to je asi největší pochvala, jakou mu po mém dost kritickém prvním hodnocení můžu dát. Nečekala jsem zázrak ani tak rychlou změnu kurzu, ale tentokrát jsem se bavila od začátku do konce. Teď už jen doufám, že druhá epizoda nebyla výjimkou, ale okamžikem, kdy si Oddíl B konečně sedl.